Krize končí – a kdepak je poučení?

Co váží víc – vyhodit před volbami hlavního rivala z vlády, anebo si zavázat prezidenta, jemuž jste alespoň jakžtakž zachránili tvář?

K aždý krizový vývoj má mít na konci nějaké poučení, to už je holt u nás taková tradice. Jednoznačné soudy se ale v závěru už skoro třítýdenní vládní šavlovačky nehledají snadno. Tolik politických přemetů, balancování na hraně ústavy i trapasů na nejvyšší úrovni je na jednu vládní krizi nevídaně mnoho, přitom to zase tak moc neříká o tom, kdo si z ní odnáší jaké trofeje a jaké šrámy.

Předně je trochu troufalé bilancovat krizi, když v ní ještě neřekl poslední slovo Miloš Zeman. Sice se může zdát, že poté, co Andrej Babiš hodil ručník do ringu a premiér kývl na nového ministra financí, je manévrovací prostor minimální, ale nepodceňujme prezidenta. Svou kreativitu prokázal už mockrát, třeba když byl předloni připraven běžnou vnitrostranickou výměnu ministryně Heleny Válkové za Roberta Pelikána hnát na ostří nože a ukázat vládě svaly (a jistě by to udělal nebýt toho, že se – jak sám řekl – ministryně „podělala a vzdala to“).

Problém je i v tom, jak sčítat zisky a ztráty z této krize. Totiž jestli efektní ovace před televizními kamerami znamenají také ideální předpolí do dalších bitev. Jak již bylo uvedeno výše – bude pro premiéra dlouhodobě výhodné, že vyhodil ministra financí z vlády, když se v rámci toho dostal do otevřené války s prezidentem, který přitom bude moderátorem vzniku příští vlády? A naopak – vyplatí se Andreji Babišovi sklonit hlavu, když mu to vedle aureoly mučedníka vynese i vděk prezidenta, protože mu vlastním ústupným manévrem pomůže dostat se z pasti, kterou na sebe Zeman svou nezvladatelnou touhou potupit Sobotku připravil?

Vezměme to popořadě, jak tři hlavní aktéři z vládní krize na první pohled vyšli. Zřetelným vítězem je Sobotka. Dosáhl Babišova odvolání z kabinetu, aniž tím povalil vlastní vládu. Odstřihl se tak od rivala a bude ho moci v kampani rituálně trhat na kusy jako „sprostého podezřelého“. Zabodoval u společenských elit. Sjednotil ČSSD, alespoň na chvíli, a emancipoval ji od Zemana. Ale bude to stačit na to, aby zázračně vstal z popela? Tak by tomu bylo ve světě Sobotkových snů, kde ČSSD tvoří (a volí) mladí aktivní levicoví liberálové. Ve skutečnosti je to dnes strana konzervativní levice, strana nacionalistů, xenofobů a sociálně frustrovaných. A ta viděla vládní krizi i válku s prezidentem podstatně jinak.

Zeman měl na chvíli všechny trumfy v rukou, potom o ně taktickým úletem zase přišel, zahnal sám sebe do kouta a hrozila mu vyčerpávající ústavní válka s chabou nadějí na úspěch. Teď se zřejmě s drobnými oděrkami nenápadně stáhne a bude čekat na další příležitost. Větším šrámem pro něj je, že si ČSSD po této zkušenosti otevřeně hledá vlastního kandidáta na Hrad. Bude však otázka, zda ho opravdu bude hledat strana, anebo jen její vedení.

A Babiš? Poražený, o tom není sporu. Ale složil zbraně dřív, než ho krize mohla poškodit ještě víc. Má rozvázané ruce do kampaně. Uhájil vliv na státní finance a výsledky za jeho ministrování lze stěží zpochybnit. A v zádech má zavázaného Zemana. To koneckonců nemusí být tak špatné karty pro říjnovou partii o Sněmovnu a vládní Strakovku. Jeden z výsledků krize: ČSSD hledá vlastního člověka na Hrad, protikandidáta Miloši Zemanovi. A možná jí nakonec nezbude nic jiného než ke kandidatuře přemluvit Šimona Pánka. Šéf organizace Člověk v tísni je znám úzkými kontakty s nejbližším okolím premiéra – s jeho poradcem Otou Novotným či advokátem Radkem Pokorným.