Když víra tvá se k tobě navrátí
Vojtěcha Varyše, komentátora MF DNES
Divadlo je přerušovaná nuda, učil nás řecký teatrolog Platon Mavromustakos, který kdysi strávil pár chvil jako hostující profesor na univerzitách v Praze a Brně. Když člověk tak sleduje zdejší scénu, má po pár letech pocit, že by jeho bonmot trochu poupravil. České divadlo je spíš nuda nepřerušovaná.
Občas až taková, že jeden, i když se divadlem zaobírá, si občas musí z důvodu duševní hygieny dát pauzu. A pak po čase uvidí představení, které mu vrátí víru v divadlo. Že to jde, že to může mít smysl. Že nás to může pobavit, inspirovat a obohatit. Že nám může změnit život, což je hlavní a jediný smysl umění.
Mně se po dlouhé době skepse vrátila víra v divadlo v úterý. Na festivalu divadelní Flora Olomouc jsem na scéně tamního Moravského divadla viděl inscenaci mnichovského Residenztheater Balkan macht frei.
O bosenském režisérovi Oliveru Frljičovi jsem již na těchto stránkách psal. Současná hvězda evropského divadla a enfant terrible nejen balkánské scény si v Balkan macht frei bere na mušku Německo, německé divadlo, kulturní politiku a samozřejmě Balkán a bývalou Jugoslávii, zejména pak způsob, jakým jsou Balkánci vnímáni v bohaté západní Evropě. Dynamické, inteligentní, vtipné a razantní divadlo, které má téma, jež něco vypovídá, nějak se vztahuje k současnému světu, dotýká se nás.
Žádná sterilní inscenace dvacetkrát destilované klasiky, žádné postmoderní hříčky, žádná elegantní vypreparovaná salonní estetika. Čtyři herci, po většinu času vlastně jeden, prostor, slovo a smysl.
V úvodu se Frljič vysmívá některým známým tvářím současného německého divadla, což mohlo působit jako banální satira, šťouchanec do vlastních řad. Ale vtipné to bylo a diváka maně napadlo, zda by něco takového šlo v Česku. Nešlo. Nejen proto, že by to málokdo byl schopen takhle pojmenovat, ale taky proto, že tady se někomu vysmívat nemá smysl.
Ne že by nebyly terče, ale nejsou terče na úrovni, které si na paškál bere Frljič: velká jména jako Frank Castorf nebo René Pollesch. Úvaha jde mnohem dál: takové představení by u nás nebylo možné vůbec, ne jen jeho úvodní pasáž. Němci jsou důslední, přemýšliví a monumentální. Balkánci vášniví a patetičtí. V Česku si nelze z ničeho dělat legraci, protože už všechno legrace rovnou je. Nelze nic kritizovat, protože každý čin už je sám o sobě kritikou. Takzvaný národ švejků, jak se rádi titulujeme, nebere nic vážně, ani sám sebe. Takže je těžké brát vážně jeho.
Možná, když se nad tím zamyslím, je právě tohle i problémem českého divadla. Není téma. Když se téma najde, nelze ho zpracovat, protože se tomu každý vysměje. Nemáme opravdovou radost, jen posměšky. Nemáme ani opravdovou bolest nebo utrpení, jen zápecnické vzpomínání na staré zlaté časy, v něž se proměňuje prakticky všechno, co jsme zažili. To si pak o tom dělejte uměleckou výpověď.
V Česku si vlastně nelze z ničeho dělat legraci, protože už všechno legrace rovnou je.