TROCHU JINÉ ČESKÉ DĚTI
Dobrá zpráva na úvod. Přestože z anonymních diskusí na internetu se Česká republika jeví téměř jako zhmotně představ Ku-klux-klanu o ráji na zemi, realita je mnohem umírněnější a klidnější.
Vporovnání s lety šedesátými, sedmdesátými, osmdesátými a možná i počátky let devadesátých minulého století se myšlení lidí hodně posunulo. Vzpomínky dnes mezinárodně uznávaného tanečníka a choreografa Yemiho (ročník 1981), jak na něj v rodném Liberci pro jeho česko-nigerijský původ lidé plivali, se mohou zdát přitažené za vlasy. Bohužel nejsou a doufejme, že žádné dítě už nic podobného nezažije.
BYLO OPRAVDU HŮŘ
Změnu k lepšímu si logicky v plné síle neuvědomí, a tím pádem ani nedocení modrooká blondýnka, na kterou se celé dětství všichni usmívali a která o předsudcích neměla ani tušení. Už se jim ale třeba nevyhnula její spolužačka, Češka jako poleno, ovšem s černými vlasy a snědší pletí. Ta se často musela – alespoň jako dítě si myslela, že musí – před okolím „obhajovat“, že není ani cikánka, ani blbá, ani nekrade. Pro dítě, které intenzivně prožívá, co je a není fér, je to bolestnější zážitek, než si dospěpředlí umějí stavit. Dětem, které cizince připomínaly nebo romský, africký či asijský původ doopravdy měly, za socialismu výrazně ztrpčoval život jeden poměrně rozšířený postoj okolí. S křehkostí duše se počítalo jen u kluků a holek, kteří ničím nevybočovali. Ostatní děti měly smůlu. Od nich se očekávalo, že budou splachovací. Nic se jich nedotkne a ze všech netaktních poznámek i otevřených posměšků si zvládnou dělat legraci.
Ve většině případů nešlo ani tak o zle zamýšlený rasismus jako spíše o nevychovanost a omezenost. Se zabedněným postojem – jiné etnikum, jiný práh citlivosti – se už dnes nikdo neodvažuje vyjít na veřejnost. V toleranci a ochotě přijímat jinakost má však tuzemsko ještě poměrně dost rezerv.
JEDNO VELKÉ ALE
Dnešní nejmladší generace – na rozdíl od svých rodičů ve stejném věku – v multikulturní společnosti žije a vyrůstá. V porovnání s ostatními evropskými zeměmi by se o Česku dalo říct „minimultikulturní“, nicméně Praha už rozhodně kosmopolitní je. V jiných oblastech republiky je asijské, poloafrické nebo arabské dítě
ve školce nebo na základní škole pořád trochu výjimka, ale už ne taková, aby se cítilo jako mimozemšťan.
Velkým překvapením pro dospělé, stále ještě ovlivněné dětstvím prožitým v socialismu, bylo vysílání první řady SuperStar v roce 2004. Národ tehdy soutěž doslova pobláznila. Sledovaly a prožívaly ji miliony diváků a poprvé se ukázalo, že mladá generace vůbec neřeší, kdo je odkud, a fandí stejně nadšeně českosyrskému klukovi, romským zpěvákům i Anetě Langerové. Pro mnohé bezvýznamná
komerční zábava, pro „odlišné“děti i jejich rodiče zajímavý vzkaz: blížíme se Západu. Detail, který etnocentrická společnost bez zkušenosti s pocity ponížení spojenými s odlišností snadno přehlédne. Pořád je tu ale jedno velké „ale“.
TEN SPRÁVNÝ ODSTÍN
„Améliin otec pocházel z Ghany. Matka ji ihned po narození odložila do kojeneckého ústavu,“začíná dnes čtyřiačtyřicetiletá Anna příběh o adopci své dcery.
„Synovi bylo už čtrnáct, další dítě jsem mít nemohla. Tento krok jsme doma dlouho probírali ze všech stran, všichni společně. Vyrostla jsem za socialismu a na škole jsem měla spolužačku mulatku. Vždycky se mi ohromně líbila, ale párkrát jsem ji viděla brečet, když ji otravovaly jiné děti. Obavy, jak bude Amélie přijímána, ve mně prostě vězely. Syn, narozený už v novém režimu, adekvátně svému věku radikálně prohlásil, že se přece nemusíme přizpůsobovat zakomplexovaným debilům. Díky manželově práci jsme totiž žili deset let v zahraničí, kde adopce dětí odlišných ras není nic výjimečného. Syn bere multikulturnost jako něco úplně samozřejmého.
Amélie má pro české poměry stále ještě handicap. Není vidět, že je mulatka. Zvítězily otcovy geny, a tak má holčička úplně nejtmavší možný odstín pleti. Občas vnímám, že zatímco světlé míšence okolí považuje za hezké, černoši pořád v řadě lidí evokují ošklivost. Zažíváme takové zvláštní situace. Když jdu s Amélií sama, sice někdo zvedne obočí, ale aspoň v Praze si už lidi na matky s nebílými dětmi zvykli a nevšímají si nás. Pokud vyrazíme společně všichni – já, manžel, syn a Amélka, pozornost vzbuzujeme.
Velmi mne rozlítila jedna seniorka, jež před dcerou, které je už pět let a je velmi vnímavá, doslova řekla: „To jste ale udělali dobrej skutek, že jste si tuhle chudinku černou vzali k sobě.“
MOŘE LÁSKY NÁS PŘENESE PŘES ÚTESY
Dětští psychologové stále dokola upozorňují, že to, jak se dítě bude umět prát s ledovými větry, jimiž ho bude svět ofukovat, se rozhoduje v období mezi šestým a pětadvacátým měsícem života. V té době se vytváří vazba s matkou nebo někým, kdo ji nahrazuje, čímž se (ne)buduje i pocit bezpečí. Tady se určuje, jak bude dítě snášet budoucí tlaky, jestli pro něj svět bude zajímavé místo, nebo džungle plná nebezpečí.
I tohle je odpověď, proč jedno dítě neomalené reakce okolí zvládne bez velkých