BÝT „JINÁ“ZA TOTALITY…

Narodila jsem se tři roky před okupací sovětskými tanky. Nebudu rozpitvávat svůj rodinný příběh, zkrátka jsem jednoho lednového dne spolu s mojí sestrou dvojčetem přišla na svět v jedné malé východočeské porodnici.

Její primář mamince tehdy nabídl, aby se nás vzdala a odložila do dětského domova. Každý ji prý pochopí. S námi si zničí život. Maminka totiž byla velmi krásná a v té době panoval názor, že s Afričany mají pletky jen ženy lehčího ražení nebo takové ty tlusté, brýlaté chudinky, o které čeští muži nestojí. Maminka nebyla ani jedno, ani druhé a nedala nás. Její rodina, děda, babička, bratři, a později i jejich manželky a rodinní přátelé kolem nás vytvořili ochranný citový val. Byly jsme spokojené děti. Lítala jsem od rána do večera s tlupou ostatních venku a nic mi nescházelo. Nejsem si jistá, že stejnou pohodu měla maminka.

Náraz přišel až s nástupem do první třídy. Hned první den mi jeden kluk (jeho jméno si pamatuji dodnes) zazpíval písničku Černoušek bubu, má černou hubu. Naštvaně jsem mamince oznámila, že do školy s takovými pitomými dětmi chodit nechci.

Tehdy jsem se dozvěděla krutou pravdu – školní docházka je povinná! Protože nejsem člověk mírných emocí, tak jako jsem se do školy šíleně těšila, stejně intenzivně jsem ji od onoho momentu začala nenávidět.

Na nějakou šikanu si nevzpomínám. Možná proto, že si z prvního stupně základní školy nevzpomínám skoro na nic. Možná, že jsem ji z hlavy záměrně vytěsnila. Školu jsem fakt – jak se dnes říká – hustě nesnášela.

Co mi vadilo ještě víc než škola, protože před tím nešlo uniknout, bylo neustálé očumování. Lidé na nás se sestrou neskrývaně zírali. Otáčeli se a ukazovali si na nás prstem a komentovali nás nahlas, jako bychom byly hluché. „Vidíš ty dvě černošky? Tyhle docela ujdou. Nemají ty hnusný rozpláclý nosy jako gorily.“Atd., atd.

Abych byla objektivní – zároveň jsem celé dětství potkávala i lidi, kte- ří mi právě pro můj africký původ ohromně fandili. Dítě ale samozřejmě víc zasáhnou ti hloupější jedinci. V mých třinácti jsme se přestěhovali do jiného města. Tehdy jsem školu konečně vzala trochu na milost. Bez potíží jsme se sestrou zapadly do nové třídy. Možná, že už jsem byla vyzrálejší, možná že na škole panovala jiná atmosféra. Puberta mi ovšem přinesla jiné starosti. Byla jsem zoufalá, že jsem šeredná. Ještě ke všemu mi narostla prsa a začali se na mě lepit zřejmě pedofilní pětatřicátníci a čtyřicátníci. Tehdy se mi jevili téměř jako zombie a jejich pozornost mne děsila.

Vrstevníkům jsem se naopak nelíbila. Vše korunoval dědeček mé kamarádky. Když jsem u nich byla jednou na návštěvě, řekl mi, že je dobře, že se výborně učím, protože si mě s mojí barvou pleti nejspíš nikdo nevezme.

Střední škola už byla úplně jiný šálek kávy. Studovala jsem výtvarno, se spolužáky i profesory jsme byli naladěni na stejnou vlnu a konečně jsem si nepřipadala jako UFO. Přátelství ze střední školy udržuji dodnes.

Když přemýšlím, v čem mě moje dětství poznamenalo, tak ve třech věcech. Zaprvé věřím v rodinu jako v největší životní hodnotu. Zadruhé jsem bojovnice s vysokým stupněm výdrže. A zatřetí jsem svoje děti vychovávala tak, aby měly na výběr. Aby uměly jazyky, věděly, co chtějí, a nechyběla jim odvaha. Aby se, až dospějí, samy rozhodly, jestli chtějí zůstat v rodné zemi, nebo odejdou do tolerantnějšího světa a budou mít co nabídnout.

Vadilo mi neustálé očumování. Lidé na nás se sestrou neskrývaně zírali a komentovali nás.