Čeští válečníci v Doněcku: Už se nevrátíme
Tady jsem s kulometem čekal na ukrajinské vojáky. Měli jsme je zdržet, nebo zemřít
„Útok jsme očekávali přes tohle pole. Bylo nás tu šest. Kdyby přišli, naším úkolem bylo trochu je zdržet a umřít,“ukazuje hromotluk v maskáčích směrem k pozicím ukrajinské armády.
Stojíme pod rezavějící těžní věží na okraji Doněcku, na hranici území ovládaného proruskými separatisty. Můj průvodce, kterého tu znají pod přezdívkou Begemot, je Čech. Před dvěma lety sem přijel bojovat za ruský Donbas, nezávislý na „fašistech“v Kyjevě.
Co lidi jako on přimělo, aby všeho nechali a jeli bojovat cizí válku v neznámé zemi? Begemot nezastírá, že jeho srdce vždy bilo pro Sovětský svaz. Další žene antipatie k Západu či Evropské unii. „Kam přišla Amerika, mrtvo. Já musím být za Rusko, i kdybych nechtěl,“rozčiluje se nad následky amerických intervencí Pavel Botka, který sem přijel s Begemotem.
Botka odhaduje, že do Donbasu odjelo válčit asi dvacet Čechů. Pokud by se někdy vrátili, musí počítat s tím, že budou mít oplétačky s českými zákony, které vojenskou službu v cizině zakazují. Ti, se kterými jsem mluvil, se vracet nehodlají. Někteří zde už zapustili kořeny, oženili se, našli si tu práci a jejich srdce bije za Doněckou lidovou republiku.
Přiznávají, že tu panuje vojenská diktatura, jinak to ale podle nich nejde – je přece válka. Begemot a Botka by dokonce ještě přitvrdili. „Já bych je dusil daleko víc,“posteskne si Begemot. Věří, že separatistické republiky na východě Ukrajiny se v blízké budoucnosti připojí k Rusku. „Když se tady platí rublem a lidi jsou proruský, tak by ze strany Ruska bylo logický, aby je přijalo,“míní. Svého rozhodnutí narukovat do této války nikdy nelitoval. „Doněck je v právu a já jsem rád, že jsem si vybral tuhle stranu,“říká dobrodruh, který se živil jako bodyguard po celém světě a s Botkou pomáhal otvírat kancelář Doněcké lidové republiky v Ostravě.
Adam Hájek zvláštní zpravodaj iDNES.cz na východě Ukrajiny
Begemot zeširoka kráčí ulicemi Doněcku. V modrobílé tělnašce, tradičním námořnickém triku, vypadá jako cirkusový silák. Zubí se na celé kolo, všechny zdraví, všude ho znají. Bábušce žebračce dá pár rublů, trhovcům se pochlubí, kolik kilo včera zdvihl v posilovně. Vděčným tématem k hovoru je ostřelování. Ruštinou s akcentem pražského sígra hlásí: „Ukropi večer na Trudovský dolbili, z minometu těhotnou ubili.“Begemot už nebojuje, na pozice zajede jen občas. Oficiálně je sice členem Republikánské gardy, ale spíš se jen poflakuje po městě a zabíjí čas.
Máme dohodu: on mě dostal do Doněcka, provádí mě tady a dohlíží, jestli nesbírám špínu na jeho milovanou Doněckou lidovou republiku (DNR). Já kupuji jídlo. Tenhle český bohatýr s duší rudého člověka toho sní hodně. Dělá powerlifting, chystá se na závody, potřebuje živiny. Ke snídani zvládne osm vajec a čokoládové pribiňáky do něj padají jak Němci do zákopu.
Begemot je tak trochu švorc. S kamarádem Pavlem Botkou, kterému se říká Kavkaz, tu nejmenovaným lidem z Česka pomáhali rozjet byznys. Jejich vkladem měla být znalost prostředí a kontakty na politiky DNR. Koupili kancelář, vybavili ji nábytkem, jenže pak všechno krachlo. Begemot říká: „Partneři ztratili zájem, kancelář jsme zavřeli, nábytek prodáváme, dluhy jsme zaplatili. Tak to v obchodě je, ne vždycky všechno vyjde.“
Pamatuje lepší časy. „Byly doby, kdy jsem za večeři pro dva dal klidně sedm set eur. Za kalhotky pro svoji holku jsem utratil dvě stě tisíc ročně,“vzpomíná Begemot. Spolu s Kavkazem dělal bodyguarda po celém světě. V Dominikánské republice, v JAR, na Kypru. Tam hlídali místní kmotry, pak si otevřeli v nárazníkové zóně kasino. Když vypukla válka na Ukrajině, sbalili kufry a odjeli bojovat za Novorusko.
Na hranici Ukropstánu
Proč? „Já jsem byl vždycky ovlivněný ruskou cestou,“říká Begemot. Vyrostl na sovětských válečných filmech, v mobilu má obrázek Stalina. Kavkazovi se prý otevřely oči teprve nedávno: „Já jsem si nikdy nemyslel, že bych jel do Ruska. Jako mladý jsem byl proamerický,“říká vousatý pořez, který ve volném čase trénuje thajský box.
„Líbilo se mi, že Američani přišli tenkrát do Kuvajtu, z nedostatku informací jsem schvaloval třeba i Jugoslávii. Já jsem se o nic nezajímal, říkal jsem si, že je dobře, že to ti Američani takhle dělají, že jsou takový policajt. Ale pak nad tím začneš přemýšlet. Blbej Irák. Libye, Sýrie... Kam přišla Amerika, mrtvo. A co tam udělalo Rusko za půl roku? Osvobodilo Aleppo. Já musím být za Rusko, i kdybych nechtěl,“vysvětluje mi.
Poslední kapkou pro ně prý byla Oděsa – tedy požár v tamním domě odborových svazů, při kterém zemřelo na 50 proruských demonstrantů. V létě roku 2014 přijeli na Ukrajinu a dlouho se snažili přejít na druhou stranu fronty. „Průšvih byl v tom, že vnitřní hranice už byla přehrazená, takže jsme museli přes ruskou stranu,“říká Kavkaz. Do Donbasu se nakonec dostali až po bitvě o Debalcevo, po které se fronta stabilizovala a začaly se víceméně dodržovat minské dohody. Povstalci si je prověřili a poslali do mezinárodní brigády, takzvané Pjatnášky.
„Oni jsou z Abcházie, Osetie, Moldávie, z celého světa. Byl tam i americký voják nebo Slovinec a Norové. My Češi jsme tam byli dva,“říká Kavkaz.
Jsme u rezavějící těžební věže v Petrovském rajonu na okraji Doněcka. Begemot mi ukazuje, kde s kulometem čekal na Ukrajince. „Tamhle už je Ukropstán. Útok jsme očekávali přes tohle pole. Bylo nás tu šest. Kdyby přišli, naším úkolem bylo trochu je zdržet a umřít,“směje se a ukazuje směrem k pozicím ukrajinské armády.
„Je to taková bezmoc,“vzpomíná na frontu Kavkaz. „Byli jsme rozvědka pro dělostřelectvo a naše dělostřelectvo na pozicích nebylo. Takže jsme tam stáli, zapisovali, odkud střílí, čím střílí, a to je všechno. Každý den jsme se dostávali pod obstřel s tím, že jsme absolutně nemohli nic dělat. Na nás toho lítalo jen čtyřicet procent, zbytek lítal za nás a za námi byla vesnice,“říká. „To je realita dodržování Minsku, kvůli kterému naše dělostřelectvo není na pozicích. To největší, co tam máme, je stará protitanková puška PRTD, ze které můžeš střílet po jedné ráně, lehké kulomety, RPG, a to je asi tak všechno.“
Vzhledem k tomu, že jsem se na bojové pozice nedostal, tak s ním nemůžu polemizovat. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě ale v polovině května uvedla, že se na povstaleckém území nyní nachází nejméně 42 kusů těžkých zbraní včetně tanků, děl a raketometů. Podle zprávy pozorovatelů během posledního čtvrt roku použili povstalci těžkou výzbroj pětkrát častěji než ukrajinská armáda.
Begemotovi a Kavkazovi prý bylo nejhůř, když drželi pozice na jedné z mnoha místních výsypek. „Měli jsme výborný rozhled a přímo na nás začal pálit tank. To nebylo moc k smíchu. Minomet stodvacítka dopadne, bouchne to, ale tank, to je něco jiného. Co můžeš dělat? Zalezeš do svého okopu a čekáš, až to přestane. Volali jsme našim, že je tady těžký obstřel. Říkali nám: Jo jo, vyřešíme to, ale hodinu nikdo nic neřešil. Až druhý den přijela pěchota, že nás jedou podpořit,“říká Kavkaz.
Na Donbas!
Čeští bojovníci v Donbasu musí počítat s tím, že jim v případě, že se vrátí domů, hrozí vězení. České zákony zakazují vojenskou službu v cizích armádách pod trestem až pěti let vězení. Kolik Čechů do téhle už trochu zapomenuté války odjelo bojovat? Ministerstvo zahraničí to nesleduje, BIS nic neřekne. Kavkaz odhaduje, že maximálně dvacet. Někteří, jako například učitel tělocviku Ivo Stejskal, tu zahynuli. Kavkaz a Begemot kontakty s dalšími krajany moc neudržují. „My je vlastně ani neznáme, jsou třeba na druhé straně fronty,“říká Kavkaz.
V Doněcku je třeba ještě Martin Soukup. Říká, že mu učarovala čistota duše místních lidí, kteří prý v sobě mají hrdost donských kozáků. „Tady lidi radši budou umírat, ale budou žít rovně, ne na kolenou. To my Češi bychom udělali dvacet dohod, hlavně aby se nestřílelo. Oni budou radši střílet, ale budou svobodní,“vysvětluje mi 45letý chlapík v uniformě Republikánské gardy v kavárně kousek od centra Doněcka.
V Česku prý dělal zootechnika a do Donbasu dorazil na začátku července 2014. „Přijel jsem na den narozenin své dcery přímo do Doněcka expresem z Kyjeva. Pod krytím, jako turista. A večer už nás vyvezli ešalonem na Slavjansk. Všechno mi dali tady,“líčí. Dnes už na frontě není, dělá kariéru v denerovské armádě a dosáhl hodnosti velitele praporu. Odjet nemůže, protože mu propadl český pas.
„Já se tady oženil. Po nějaké době budu stoprocentně chtít pozvat děti sem, vyjet do Česka nebo na Slovensko a tam se s nimi setkat. V tuto chvíli mi to moje dokumenty neumožňují. Já už jsem zažádal o pasport Doněcké lidové republiky, s tím můžu vyjet do Ruska,“říká. Je vidět, že čeština už mu dělá potíže, neustále sklouzává do ruštiny.
Nevěstu si tu našel i Slovák Martin „Sojka“Keprta. Doma pracoval jako ajťák a angažoval se v polovojenské organizaci Slovenští branci. Do Donbasu ho přivedla antipatie k Ukrajině a Evropské unii. „Ze začátku to byl fantastický projekt. Problém je ten, co se z ní stalo. Dnes je ideologií EU všem pomáhat. Proč? To je imigrantská krize, brutální propaganda homosexuálních manželství, teď už v Evropě vznikají nějaké pedofilní a zoofilní strany. Už nevím přesně, kde jsem to četl, ale něco takového se tam děje,“vysvětluje svoji motivaci. O tom, jak na jeho rozhodnutí reagovali blízcí, se moc bavit nechce: „Rodiče s tím nesouhlasili, dál to není třeba rozpitvávat.“
Na povstalecká území se dostal v říjnu 2014 přes Rusko. „V Rostově jsem se seznámil s jedním vojákem, ten mi udělal krátkou prověrku a odvezl mě na hranici. Pak mě zařadili do Pjatnášky. Já jsem ty první dny vůbec nevěděl, kde se nacházím. Byl jsem dezorientovaný, ti lidi měli naprosto cizí mentalitu. Rusky jsem neuměl ani slovo. Někdo mi našel rusko-anglický slovník, tak jsem se potichounku učil,“vzpomíná na první dny.
Sojka v bojích utrpěl vážné zranění. „Dvanáctého února 2015 jsme dostali příkaz k mobilizaci. Všechny lidi stáhli z dovolené a seděli jsme na základně. Čtrnáctého se podepsal Minsk a den potom se začalo říkat, že Ukrajinci ho nedodržují. Patnáctého jsme už byli v Debalcevu a dostali jsme rozkaz čistit město od Ukrajinců. Během bojů mě zasáhla střepina do čelisti. Zčásti jsem se odtamtud dostal sám, zčásti mě odtamtud dostali chalani,“říká a občas si rukou přejede jizvu na bradě.
„Pak začala ta těžká část života tady. Když proběhla reorganizace armády, tak brali jen zdravé lidi, takže jsem se tam nedostal. Pět měsíců jsem nedostával výplatu, přítelkyně si mě vzala domů,“říká. Teď se prý blýská na lepší časy. Zase dělá s počítači a má před svatbou. „Chci tady zůstat. Zvažovali jsme, že se přestěhujeme do Ruska, ale to zatím nemá smysl. Peníze, které máme odložené, nestačí na to, abych se tam mohl zkusit ucházet o práci ajťáka,“uzavírá.
Jeden vůdce, jeden cíl
Kavkaz, Begemot, Sojka, Martin Soukup, ti všichni tvrdí, že přijeli bojovat za nezávislé Novorusko, které by se táhlo od Oděsy po Charkov. Moskva však tento projekt v lednu 2015 dala k ledu. „Já jsem za Novorosiji, jako jsem byl za Československo. Rozdrobená malinká gosudárstva nemají šanci. Tak nás jako Československo zničili. Byli jsme moc velcí, tak nás rozstřihla Amerika, Rothschildi,“vysvětluje Begemot nad talířem pelmení. Tak už to má: nenávist k fašistům se u něj snoubí s obavami ze sionistických spiknutí.
Co to je vlastně za politický systém, tahle Doněcká lidová republika? ptám se ho. „Tady není žádné politické uspořádání. Já tomu říkám socialismus s lidskou tváří,“říká. Kavkaz se přidává: „Není tady žádná strana, jsou zakázané. My jsme pořád ve válce. Tady není prostor na to, aby tady byly strany a začaly se mezi sebou hašteřit, kdo co bude dělat nebo nedělat. Jeden vůdce, jeden cíl, hotovo. Můžeme říct vojenská diktatura, ale ta má i svoje plusy.“
Na Begemotovi i Kavkazovi je patrné, že poměry v Doněcku považují za příliš demokratické. „Já bych je dusil daleko víc. Teď už se to trošku zpřísnilo, ale dřív tady byla skutečně anarchie. Ne destruktivní, ale hipísácká. Lidi si můžou říkat co chtějí, mě to teda štve,“posteskne si Begemot. Kavkaz dává příklad: „Mluvil jsem s jedním klukem, říkám: Co si myslíte, vy děcka ve škole, co vám říkají učitelé. Čekal jsem, že učitelé budou trochu vlastenci, budou jim situaci vysvětlovat. Ne, oni to nedělají. Jsou tam kluci, co jsou pomalu pro Ukrajinu. Co ti mám říct, prostě malí debilové,“rozčiluje se Begemot.
Kavkaze například štve, že v DNR není povinná vojenská služba. „Je to dobrovolné. Proč já, který tady proléval krev, mám sdílet zem s člověkem, který je na straně Ukrajiny? Proč my s takovým člověkem máme mít stejná práva? Tohle mi hlava nebere. Dobře, nechceš válčit, nemáš na to srdce, tak pracuj pro republiku. Budeš si muset odpracovat nějaký počet hodin, budeš platit větší daně, tvůj hlas bude mít menší sílu než můj,“navrhuje.
Prokleté podnebí
Oba čeští „dobrovolci“připouštějí, že Doněcká lidová republika není dokonalá, v jejich očích je však na tom lépe než Česko. „U nás je v diktatuře větší demokracie než u vás v Evropě. My tu republiku máme rádi,“vyznává se Begemot. Odjet sem bojovat bylo prý nejlepší rozhodnutí jeho života: „Doněck je v právu a já jsem rád, že jsem si vybral tuhle stranu. Ne za peníze, protože tady žádné peníze nejsou.“
Když se zamýšlí nad budoucností Donbasu, rozsvítí se mu oči. „Republice hrozně pomohlo přiznání pasů z Ruska. To přišlo jak pecka těm hajzlům z Kyjeva. Když se tady platí rublem a lidi jsou proruští, tak by ze strany Ruska bylo logické, aby je přijalo. Ono teď politicky nemůže, ještě není tak silné, aby si to mohlo dovolit. A jestli dojde k tomu, že Ukrajina napadne Doněck, tak to sice pár lidí zaplatí životy, ale pro republiku to bude vítězství, protože Rusko přivede mírotvorce,“věští.
Ale nepřivedlo je už před třemi lety? Sojka tvrdí, že tu nikdy žádné ruské vojáky neviděl. „Přímá vojenská pomoc tu není. Kdyby tu ruská armáda byla, tak jsme tu válku vyhráli už ve čtrnáctém roce,“přesvědčuje mě. Vzpomenu si na to znova ve chvíli, kdy s Begemotem jedeme na fotbal kousek za Doněck. „Tam jsme měli tanky,“říká taxikáři cestou. „Kde jste je vzali?“ptám se. „Co to je za debilní dotazy? Z moduritu jsme si je uplácali,“odbude mě.
Ani Begemot a Kavkaz se do Česka vracet nehodlají. V cizině jsou už dlouho, vztahy se zpřetrhaly. „Posledního půl roku jsem v kontaktu s mámou, jinak s nikým moc nekomunikuji. Máma je za nás, jenom nevím, jestli z toho důvodu, že jsem její syn, nebo zda má dostatek informací,“říká Kavkaz.
Občas za nimi přijede komunistický poslanec Zdeněk Ondráček, angažoval se v loňském otevření kanceláře DNR v Ostravě. „Republika s námi pořád počítá. Co se stane, to nikdo neví. Když znovu začne válka, tak určitě zůstaneme. Nám nevyhovuje jenom podnebí. My jsme tady na podzim na pozicích zažili minus devětadvacet stupňů. Já musím mít kokosy a moře,“vzdychá Begemot při vzpomínce na léta v tropech.