„Divočáky jsme rozmazlili“
„Přece není normální, aby divočáci opakovaně rozrývali zem u zdi supermarketu či rodinných domů,“říká agronom František Havlát.
Poslední roky Česko ovládá fenomén, který byl ještě před dvaceti lety zcela neznámý – přemnožila se divoká prasata. Myslivci jich ročně zastřelí asi dvě stě tisíc, přesto se počty divočáků rychle zvyšují. „Je to hlavně tím, že zemědělci černé zvěři vytvořili ideální podmínky k žití, ale myslivcům naopak ztížili možnost je střílet,“říká agronom a odborník na venkov František Havlát.
Proč je divočáků tolik, když ještě před půl stoletím byli vzácností?
Zejména kvůli tomu, že se v českém zemědělství za posledních dvacet let změnily – de facto zlikvidovaly – tradiční osevní postupy, tedy hlavně druhy a množství plodin, které se na polích pěstují. Dnes máme na polích dvojnásobně až trojnásobně více řepky a kukuřice než na počátku 90. let a i díky těmto vysoce energetickým plodinám je černá zvěř přemnožená a je nutné se tím velmi akutně zabývat.
Jak řepka a kukuřice prospívají divokým prasatům?
Dřív každý zemědělský podnik vyčlenil jen asi deset procent výměry svých polí pro řepku a deset pro kukuřici. Dnes je to nesrovnatelně více. A teď si to vezměte, začátkem května je už řepka vyrostlá tak, že se do ní prasata stáhnou z lesů, protože jim vytváří ideální úkryt, v němž se mohou schovat a myslivci se na ně nedostanou, i kdyby chtěli sebevíc. V létě řepka odroste, ale zase se již zvedá kukuřice, takže divočáci se plynule přesunou do ní a situace se opakuje. Navíc se dnes mnohonásobně víc kukuřice pěstuje na zrno, tudíž ty porosty stojí až do prosince. Dříve se kukuřice většinou pěstovala na siláž, takže se během září sklidila, divočáci ztratili krytí, migrovali za potravou a bylo mnohem snazší je ulovit.
Tedy prasata mají pole jako spižírnu, která jim dodává dostatek potravy po většinu roku.
Přesně tak. A to je další faktor jejich přemnožení. Kukuřice, pšenice a částečně i řepka jim vytvářejí obrovskou potravní nabídku, takže i lépe rostou. Nemusí migrovat, jak tomu bylo po staletí. Mají skoro na jednom místě dostatek potravy de facto až do konce roku.
Tudíž prasata změnila své přirozené chování, stačí zalézt do pole a tam si měsíce v bezpečí užívat?
Prasata samozřejmě zareagovala a přizpůsobila se nabídce, kterou jim naše průmyslové zemědělství nabízí.
A prasata už chodí i po Praze...
Zmiňme situaci na pražském sídlišti Černý Most, kde divočáci nedávno napadli a zabili několik psů. Ta prasata tam jsou, ale neobjevila se náhodou. Situace dva roky zrála. A magistrát i příslušná radnice o tom věděly, ale nic nedělaly. Řekly si, že je to normální a že si musí lidé zvyknout, což je fatální pochybení. A když se situace vyhrotila, byla snaha problém hodit za krk myslivcům. Nicméně sám magistrát v dotčené lokalitě vlastní převážnou část pozemků, o které se nestaral, takže problém ležel hlavně na něm, ať chce, či ne. Kdyby se o své pozemky sousedící s domy řádně staral, nezarostly by keři a ty by nevytvořily tak parádní kryt pro divoká prasata. Vedle toho v té honitbě částečně selhali i myslivci, protože tam začali vnadit pečivem a tím problém znásobili. Takže prasata tam najednou měla nejenom dobré krytí, ale i potravu. Chybou myslivců je i to, že podceňovali odlovy prasat již od roku 2009.
Politici říkali, že okraj Prahy splývá s přírodou a to je přirozené.
Přece není normální, aby divočáci opakovaně rozrývali zem u zdi supermarketu či rodinných domů, to přece nikdo nemůže myslet vážně. Alibisticky tvrdit, že si lidé ve městech musí na divočáky zvyknout, je nesmysl. Do města prostě divočáci nepatří. Ostatně i dle oficiálních pravidel samotného magistrátu je černá zvěř na území města nežádoucí.
Bezpečí, dostatek potravy... Z toho mi vyplývá, že je i více mláďat.
Většinou to bylo tak, že se selata rodila v únoru či březnu, ale protože je dnes té potravy tolik a po většinu roku, tak se divočáci množí de facto celý rok. To je ten zásadní problém. Vedle toho jsou dnes divoká prasata již v osmém měsíci pohlavně dospělá a bachyňky mohou vrhat mláďata. A to se také děje. Přirozené cykly díky zvýšené potravní nabídce zintenzivněly.
Slyšel jsem od myslivců, že se rovněž rozpadají hierarchie tlup, takže se páří právě i ty mladé kusy.
Praxe myslivců byla taková, že se lovila selata a lončáci – tedy zvěř do dvou roků věku – až ze 75 procent všech ulovených kusů za rok. Tím do kategorie dospělých nepřicházelo tolik mladých. To bylo klíčové, tím se udržovaly stavy v rozumných číslech. „Rádobyodborníci“na ministerstvu zemědělství však v posledních letech doporučují léčbu tím, že se mají lovit i dospělé bachyně a kňouři. Tím se totálně rozbila věková struktura černé zvěře. A co se stane v tlupě, když chybí vůdčí bachyně? Mladá zvěř se bez kontroly množí mezi sebou a počty prasat se zvyšují geometrickou řadou. Vodící bachyně znemožňovala páření selat ve své tlupě, mladé kňoury vytlačila.
Tedy kromě chyb v zemědělství se přidávají i chyby myslivců?
Úplně bez poskvrny nejsou, nicméně kolikrát jsou bezmocní. Právě v případě myslivců totiž hraje roli ještě jeden problém. Když se v 90. letech tvořily honitby, tak Lesy ČR a ministerstvo zemědělství rozparcelovaly krajinu z mysliveckého pohledu absolutně nelogicky. Hranicí honiteb se účelově staly okraje lesů. Tedy les byl jedna honitba, pole druhá. To vše bylo činěno za účelem získání více peněz z pronájmu honiteb LČR. To přineslo, že divočáci vytáhnou na jaře z lesa do polí, tam se vykrmí, způsobí škody a do lesa se vrátí až na podzim.
Zodpovídají myslivecké spolky za tyto škody?
Bohužel je snaha je k zodpovědnosti hnát, ale to je proti logice. Protože za stav krajiny nesou plnou zodpovědnost zemědělci.
Jak takovou situaci změnit?
Prvně musíme snížit výměru ploch, na nichž se pěstuje kukuřice či řepka. Neprodleně musíme vrátit na pole další plodiny, jako je třeba vojtěška, jeteloviny a luskoviny. Hned potom musíme upravit hranice honiteb, to sice zabere delší dobu, ale musíme zapomenout na to, že hranicí je rozhraní lesa.
Mají v sousedních státech také problémy s přemnoženými divočáky?
Takové problémy jsou takřka v celé Evropě, ale my máme ještě jeden prim, který tento problém prohlubuje. U nás jsou největší půdní bloky v celé Evropě, tedy lány, na nichž se pěstuje jedna plodina. V Česku není neobvyklé až dvousethektarové pole. To jinde nemají. I tento fakt hraje velmi důležitou roli. Třeba už jen proto, že se mají prasata v takovýchto lánech možnost bezvadně úkryt a není možné je lovit. Je tedy nezbytné, aby se plocha těchto půdních bloků trvale rozdělila na maximálně 25hektarové pozemky.
Bavíme se o českých polích, v jakém stavu vlastně jsou?
Ve velice špatném. Půda je utužená, voda se nevsakuje, stéká po ní jako po asfaltu a odplavuje nejcennější ornici. Mimochodem tyto negativní vlastnosti ještě zhoršuje zemědělská technika, kterou máme největší a nejtěžší v Evropě. Právě ta půdu zhutňuje. Pro srovnání: před dvaceti lety měl traktor s přívěsem kolem patnácti tun, dnes se na českých polích zcela standardně pohybují až padesátitunové soupravy.
Hrozí, že pole nebudou dostatečně plnit svou funkci a nebudou schopná „zplodit“dostatek potravin?
Popravdě, my bychom měli velký problém už teď, kdyby se do půdy nedávalo takové množství umělých hnojiv. Takhle by již u nás byla pole, která by neplodila. Dříve se do půdy vracela organická hmota, tedy třeba hnůj či močůvka, dnes to takřka zmizelo a stav orné půdy se proto rapidně zhoršil.
Tedy na problém se zadělalo za socialismu, kdy se pole scelila do obrovských lánů a v 90. letech na to navázal špatný způsob hospodaření. Tím se potíže znásobily?
Přesně tak. Může to znít divně, ale socialistické zemědělství se chovalo ke krajině ekologičtěji, než se k ní chováme dnes. To jsou fakta.
A to souvisí i s tím hnojením, že?
Za socialismu bylo povinností, že na každý hektar zemědělské půdy musí být minimálně 1 až 1,5 velké dobytčí jednotky. A ta vyprodukovala určité množství hnoje, jenž se vrátil do půdy. Dnes máme maximálně 0,3 velké dobytčí jednotky na hektar čili pětkrát méně, ale výnosy z polí se nám zvýšily o více než polovinu. Z toho je jasně patrné, co je špatně. Abych to vysvětlil. Jedna dobytčí jednotka odpovídá třeba krávě o pěti stech kilogramech živé váhy. A do toho se připočítávají další zvířata jako prase či drůbež. Když nedáváme organiku, o to více musí být umělých hnojiv. Ale ty nám nezlepšují kvalitu půdy, ba naopak zhoršují.
Jsou u nás lokality, jež jsou na tom stran úrodnosti již opravdu špatně?
Ve velké část jižní Moravy bonita půdy rychle klesá. Velké problémy jsou na Hodonínsku, Břeclavsku, Znojemsku. Vedle toho se v Polabí na té nejúrodnější půdě stavějí fabriky, sklady, domy. To je absolutně nepřijatelné.
Přitom jižní Morava vždy patřila k nejúrodnějším oblastem...
To ano, ale v 90. letech se tam zlikvidoval dobytek a dvacet let se nedává do půdy právě ten hnůj. To je průšvih. Na jižní Moravě jsou dnes pole, kde zůstalo jen kamení a ornice je takřka úplně pryč. To je krutý fakt. Musíme si uvědomit, že půda je to nejcennější, co český národ má.
Hraje v tom roli i fakt, že na tuzemských polích zpravidla hospodaří firmy, kterým půda nepatří?
Samozřejmě. Nejlépe hospodaří ten, kterému pole patří, tedy drobní hospodáři. Bohužel od 90. let se naopak podporovaly velké zemědělské firmy, většinou se státní dotace účelově vytvářely v jejich prospěch. Na to navázaly potravinářské komplexy, které získaly kontrakty s hypermarkety. Dodavatelé pak potraviny šidili, aby tím snížili jejich cenu, ale i kvalitu. Tyto kroky takřka zlikvidovaly drobné zemědělce a zpracovatele na venkově. Vinu nesou politici, kteří se nechali zlobbovat průmyslovými „půdopodnikateli“. Výsledkem je totální devastace venkova.