Rozmanitý svět železničních přejezdů

Já za to nemůžu, máme to asi tak trochu v rodině. Ne všichni, ale někteří zcela prokazatelně. Máme rádi vlaky. Fascinace železniční dopravou se projevuje opakovaně napříč generacemi.

Už jako malý capart jsem hltal dědečkovo vyprávění o tom, jak jezdil v předválečných letech do školy vlakem, jak fungovaly parní lokomotivy a co následovalo, když někomu z jeho kamarádů vlétla do oka jiskra.

Strýc (pozor, z druhé strany rodiny) pracoval na dráze dlouhé roky, takže jsem svým bratrancům tak trochu záviděl režijku. Jezdit zadarmo po republice a při cestách do Rakouska nebo do Maďarska si připlatit dvacet korun, to nebylo vůbec špatné.

Ostatně, jeden z nich to nakonec dotáhl nejdál. Už někdy ve svých deseti letech mi nadšeně vysvětloval, jak funguje autoblokový zabezpečovací systém (nebo něco takového) a v patnácti s partou podobně zasažených nadšenců proháněl staré lokomotivy po bývalé vojenské trati. S vášní nakonec spojil i studium a dnes je z něj něco jako nejvyšší pan železničář.

To já jsem jen amatér, kterému se vláčky líbí. Člověk s nimi zažil spoustu zábavy, především v dětství. Znal jsem zpaměti jízdní řád okolních tratí a nejednu sobotu strávil jen tak ve vlaku. Za desetikorunu už se dal procestovat kus světa. A hledání v papírovém jízdním řádu? To zní dnes již značně archaicky, ale najít si jen tak spojení například z Aše do Uherského Hradiště už vyžadovalo značnou dávku logistického uvažování a geografických znalostí. Těch variant, kde přestoupit, kterou tratí jet, to mohla být v době před internetem samostatná vědní disciplína.

Znalost železničního prostředí přinášela samozřejmě i praktické výhody. Při školních výletech byl člověk za hrdinu. Učitelé většinou vůbec neměli pojem o tom, že na Brno to přece odjakživa jezdí z trojky nebo že ve Žlebech je úvrať, takže když se motoráček ze stanice rozjel na opačnou stranu, začali společně s půlkou třídy panikařit, že jedeme zpátky a že jsme měli vystoupit.

Teď už to vypadá, že je zasažena další generace. Jenže v případě mých dětí ten železniční virus nějak divně zmutoval. Ano, vláčky mají rády, ale o nic víc než všechny ostatní děti. Ale fascinují je železniční přejezdy.

Proč, to netuším. Trochu mě uklidňuje, že asi nejsou jediní, protože na YouTube se dají najít dlouhá videa prakticky ze všech myslitelných přejezdů po celém Česku.

A tak zatímco před pětadvaceti lety jsem po sobotách vymetal lokálky u otevřeného okna vagonu, nyní hledáme s kluky co nejzajímavější přejezdy. Takový přejezdový geocaching.

Nevěřili byste, jak je svět železničních přejezdů rozmanitý. Často se na něm dá demonstrovat historie i technologický pokrok v praxi. Zatímco na koridoru padnou závory pár vteřin před průjezdem vlaku a za dohledu kamer si to kolem prosviští pendolino nebo railjet, jen o pár kilometrů dál stahují závory (v tomto případě spíše natřený kousek kulatiny) pomocí kliky a řetězu a dole jsou třeba i čtvrt hodiny, než se ve stanici prostřídají vlaky ze všech směrů, jako za časů císaře pána.

A těch zajímavých míst a koutů českého venkova, na která by se člověk jinak jen stěží dostal! Tu obora s urostlými jeleny, jinde zase vymazlený vodní mlýnek nebo cementárna ukrytá v horách. Jisté je jedno, několik dalších desítek let nemusíme vymýšlet program na víkendy. Zbývá nám totiž ještě něco okolo 8 356 přejezdů.

Tak snad to stihneme, než budou všude jen protihlukové stěny a mimoúrovňové křížení.