Vstoupil jsem do kláštera
Přesně před čtrnácti dny jsem vstoupil do areálu Broumovského kláštera a od té doby jsem odsud téměř nevytáhl paty. V oblasti křesťanských řádů jsem přitom úplný laik a k problematice fungování benediktinského kláštera bych nedokázal říct nic, co by přesáhlo úroveň pouhé karikatury. Mnohé upadá v zapomnění, vlastně téměř všechno; lidé jako já dnes aspoň trochu dobře rozumějí pouze svému oboru.
Když mi tudíž oznámíte, že pojedu do kláštera, představím si kromě oné karikatury především státem chráněnou památku, architekturu a kulturní dědictví, cosi vzhledem ke své velikosti nepominutelného. Na abstraktnější rovině si pak pod pojmem klášter představím místo, které se bude chovat určitým způsobem, místo, které bude mít své oprávněné požadavky, zásady, a dokonce móresy. Když to trochu přeženu, pod pojmem klášter jsem si před příjezdem do Broumovského kláštera představoval místo, které kupříkladu v součinnosti s mojí morálkou na určitou vzdálenost dokáže zhasnout motor mého citroënu; místo, které si vynutí, aby k němu kajícníci a všichni další, ať už mají jakékoli motivace pro vstup do kláštera, museli dojít po svých, protože auto kilometr od kláštera jednoduše v součinnosti se zbytky lidské slušnosti zhasne a už nenastartuje. Vjezd do kláštera je prostě nemyslitelný, neproveditelný, tak bych to řekl. Lze přijet ke klášteru, vystoupit z vozu, ujít alespoň sto metrů a vejít do kláštera. Přesně tak jsem to alespoň udělal já a zdálo se mi to tak správné.
Od té doby jsem v klášteře, v úplném ústraní, mimo všechny hlavní evropské tahy. Na severu a na jihu mne od alespoň trochu významnějších evropských tahů oddělují skalní a horské útvary, ze severu kužely Javořích hor, z jihu hradba Broumovských stěn. Přirozené geografické hranice navíc na severu, východě a jihovýchodě umocňuje státní hranice s Polskem. Moji nově renovovanou celu od bezprostředního okolí izolují metr a půl tlusté zdi. Jsem už čtrnáct dní v dokonale izolované cele a jediné, o co se po ony dva týdny zajímám, je vybavení této cely.
Novotou vonící stůl je vyrobený ze světlého, měkkého smrkového dřeva, čtvercový, fundamentální. Z téhož materiálu a téhož fundamentálního ražení jsou i dvě židle, dále dvoukřídlá skříň s dolejším vysouvacím úložným prostorem, věšák na kabáty, dvě k sobě přiražená lůžka a dva totožné malé noční stolky, každý s dvěma zásuvkami a malým otevřeným odkládacím místem těsně u podlahy. Mírou všech věcí, vyrobených z téhož světlého měkkého smrkového dřeva, je ten úplně nejjednodušší kříž visící nad stolem.
Dlouhé hodiny přemýšlím o truhláři, který pracoval na většině vybavení cely a který mi asi navždy zůstane neznámý, a o kříži, který vyrobil pro moji celu. Jsem přesvědčený o tom, že právě tento kříž truhláři sloužil coby vzor pro všechny další kusy; tyto dvě do sebe zapuštěné latě s jen trochu sraženou hranou představují ideál, k němuž se neznámý výrobce pokoušel přiblížit i svými novotou vonícími postelemi, skříní, nočními stolky či věšákem z ohoblovaných prken. Pokud jde o tento jednoduchý kříž, od prvního dne jsem nepochyboval o tom, že právě tento kříž je praotcem všech dalších devíti světle dřevěných zánovních kusů, které byly k nalezení v mé cele.
Moje světle dřevěná fundamentální rodina. Kříž, který dohlíží na své potomky, na postel, na skříň, na noční stolky... Často si představuji, že smyslem tohoto kříže je bránit svým potomkům v odchodu; představuji si, že horizontální lať jest roztaženými pažemi, jimiž světle dřevěný kříž zastupuje cestu ven z cely všem devíti dalším, světle dřevěným kusům. V noci, říkám si, v noci se ten kříž přesunuje ze stěny nad stolem přímo na dveře mé klášterní cely, kde poté svými roztaženými pažemi projevuje lásku.
Jsem už čtrnáct dní v dokonale izolované cele a jediné, o co se zajímám, je vybavení této cely.