„Nehlídáme objekty, ale lidi“
Ochrana vstupů na akce příliš často neřeší nic, říká bezpečnostní expert Zdeněk Kalvach.
třeba na fotbalový zápas, ale číhají před vstupy či v okolí. Tam je podle mě nyní hlavní slabina bezpečnostních opatření při takových akcích. S tím se dá hodně dělat, i když ne všemu se dá zabránit.
Co se s tím dá dělat?
mimo jiné důležité zjednodušit hlavně odchod, aby se netvořily zbytečné zácpy. Musí existovat co nejvíc co nejširších únikových cest, aby se lidé co nejrychleji rozptýlili.
A co venku před místem konání?
Podle mě je nyní čím dál důležitější zabezpečit u velkých akcí širší zónu kolem, prakticky celý prostor, kde už se návštěvníci shlukují. Organizátoři tu mají obrovskou roli a zodpovědnost – právě oni mají zkušenosti s místem, které bezpečnostní síly často nemohou úplně odhadnout.
Klíčové je mít přehled o co nejvíce lidech, kteří se v okolí akce pohybují. Můžou v tom pomoci dobrovolníci i profesionálové. V téhle kontrole například dobře pomáhá systém vymezovacích pásů před vchody známý z letišť – přispěje k rozptýlení davu i v nejkritičtějším místě a je čas si příchozí prohlížet.
Na rozpoznání hrozby je asi často potřeba dost zkušeností...
chybět dostatek policistů a členů ochranky v uniformách. Mohou zapůsobit jako odstrašující faktor pro útočníky a zároveň se samozřejmě podílejí na detekci podezřelých osob.
Jak mohou sami návštěvníci přispět k bezpečnosti na takových akcích?
Samozřejmě je nyní stále naléhavějším požadavkem, aby jakýmkoli způsobem dali bezpečnostním silám či organizátorům najevo, pokud by se jim na místě něco nezdálo. Jejich role je však mimořádně důležitá i v případě, pokud už se něco opravdu stane – protože pořád jde o životy. Neměli by hlavně zvyšovat paniku. A mimochodem – okamžité sdílení událostí na internetu může být nebezpečné. Neexistuje lepší doporučení než předávat své poznatky nejdřív policii.
Ale v takových chvílích jednají lidé často hlavně instinktivně...
Někdy instinkty zafungují skvěle. Například při útoku v Manchesteru velmi oceňuji, co nastalo v okolí těsně po útoku. Spousta lidí, mezi nimi mnoho dětí, se vlastně ocitla ve vzduchoprázdnu, cesta domů se uzavřela – a v tu chvíli perfektně zafungovala solidarita v okolí, hotely okamžitě začaly poskytovat své služby postiženým... Ale do budoucna by takovéto aktivity měly rovněž být součástí krizových plánů pro podobné akce.
Co dalšího lze ještě zlepšit?
Například to, že by se lidé měli více než nyní připravovat na to, jak se zachovat v kritických situacích. Ve školách vás tomu dnes nikdo neučí a školy by mohly pomoci... Ale z pozice člověka, který se touto problematikou zabývá na nejvyšší úrovni, bych řekl, že na tom ve strategii zvládání kritických situací nejsme špatně. Vládou schválená Koncepce ochrany měkkých cílů je podle mě krok dobrým směrem.