Když prezident poslouchá operu
Nadšení z nového francouzského prezidenta Emmanuela Macrona v kruzích střední třídy všude po Evropě nebere konce. Naposled na sebe vzalo kulturní nátěr: internetem obletěly pochvalné a zasvěcené výroky Emmanuela Macrona věnované literatuře a vážné hudbě.
Macron je jistě kultivovaný, vzdělaný a intelektuálně založený muž. Pokud doporučuje četbu Červeného a černého od Stendhala, působí trochu jako snaživý školák z nižšího lycea, ale v zásadě nemůže být nic špatně. To, že dokáže se zápalem hovořit o opeře, má své oblíbené skladatele a celkem do hloubky umí mluvit i o jejich méně známých operních dílech, také potěší. Druhá věc, že tím jeho hlavním oblíbencem je Rossini, a ony neznámé opery jsou Rossiniho neznámé opery. Hranice banálního měšťáckého vkusu tedy nijak nepřekročil, stejně jako s tím Stendhalem. Je to decentní, kultivované, chytré, ale že by to prozrazovalo bůhvíjakého intelektuála a znalce umění, se skutečně říct nedá.
Ve Francii, podobně jako v Británii, patří (nejen, ale i) v politice k dobrému tónu mít určitý stupeň vzdělání, hodně číst, umět se kultivovaně vyjadřovat nejen k rozpočtovým schodkům a bezpečnostní situaci v Botswaně, ale také dát najevo, že se orientuji v (alespoň klasickém) umění. Koneckonců stejně jako všichni britští, také všichni francouzští politici jsou absolventy stejných elitních škol. Macron pochopitelně není výjimkou.
Jiný klasicky vzdělaný politik, britský ministr zahraničí Boris Johnson, zdaleka tak uctíván kultivovanými intelektuály ze střední třídy není, a to přesto, že na rozdíl od Macrona o literární kariéře pouze nesnil, ale několik knih skutečně napsal. A dobrých.
Politici mají, kromě konkrétních exekutivních pravomocí, sílu veřejně propagovat témata, která zůstávají vskrytu. I když z okřídleného „otevřít diskusi“už se dávno stala parodie, právě tohle je možná největší devíza veřejně činných osob. Je tedy sice hezké, když prezident dává najevo vzdělání a nabádá ke čtení a poslechu hudby, ale měli bychom chtít víc.
Třeba prezidenta, který vzývá a cituje Ladislava Klímu a ne Karla Čapka, který poslouchá Aloise Hábu spíš než Bedřicha Smetanu. Který doporučuje Becketta nebo Robbe-Grilleta spíš než Huga a Stendhala. Prezidenta, který do opery chodí na Nixona v Číně od Johna Adamse spíš než na Rossiniho. Který před lidovými písněmi upřednostňuje techno. A hlavně, který nebere umění jen jako jakýsi doplněk, jenž se hezky vyjímá na poličce jeho veřejné image, ale něco, čím se inspiruje i v životě a politice. I když, stejný web, který pořídil citovaný rozhovor s Macronem, před časem vyzpovídal i neúspěšného prezidentského kandidáta Alaina Juppého. Ten ke vztahu umění a politiky poznamenal: „Dělá z vás pravičáka, že máte rád Chateaubrianda nebo Célina? Dělá z vás levičáka, že čtete Zolu nebo Rimbauda? Kultuře je politické sektářství cizí.“No, kéž by.
Ve Francii patří v politice k dobrému tónu hodně číst a dát najevo, že se orientuji v umění.