Piráty drží Deppovy opičky
Série Piráti z Karibiku pokračuje pátým dílem. Jasně lepším než minule, i když na první trilogii nedosáhne.
Původně novinka nesla podtitul Mrtví muži nemluví, nakonec jde do kin pod názvem Salazarova pomsta, ale jméno nic neznamená. I „pětka“stojí a padá s prvotním nápadem, tedy s osobitou stylizací Johnnyho Deppa v roli kapitána Jacka Sparrowa, jenž se z opice buď probírá, či se k ní propíjí – anebo má alespoň na rameni zákeřnou opičku, patřící už k výbavě ságy.
Digitál bez rozkoše
Bez Deppa by prostě Piráti ztratili smysl, třebaže Salazarova pomsta pro povinnou milostnou zápletku přivádí nové pokolení včetně filmového syna původního páru, tedy Orlanda Blooma a Keiry Knightley, jehož hraje pohledně nijaký Brenton Thwaites a kterému se zalíbí emancipovaná astronomka čili Kaya Scodelario. Dívka se znalostí sextantu sice poslouží k ulítlé debatě o sexu, ale jinak je tu pouze pro okrasu, zvláště pak ve zmáčeném prádle.
Podstatu Pirátů z Karibiku zkrátka tvoří příjemná nadsázka tradiční dobrodružné romantiky, stojící na dvou pilířích: na Deppově postavě a barvité akci. Norští režiséři Joachim Ronning a Espen Sandberg dávají najevo, že právě takové klukovské okouzlení je těší. Straší v hlubinách i korzárských bitkách, ze Salazara v podání Javiera Bardema udělali ducha až s upírskou lačností, jenž přes bezkrevné rty syčí své „hombre“. Ale hlavně se vyřádili na souši v bláznivé akci s vyloupenou bankou, která má švih a styl bezstarostné jízdy Tří mušketýrů. O to víc bije do očí, že kaskadérská choreografie honu na lupiče nebo útěku před trojitou popravou včetně vrcholných kousků s gilotinou rytmizuje první část filmu daleko jiskřivěji a zábavněji než digitální finále s umělými efekty v duchu počítačových her, které srovnatelnou diváckou rozkoš prostě nevyvolají.
Dvojitá telenovela
Scenárista Jeff Nathanson se občas blýskne pěknou slovní přestřelkou, i když Deppovu postavu místy zbytečně karikuje, zato příběh staví zeširoka. Když konečně dostane všechny tři klíčové hrdiny na jedno místo, nutí je, aby si navzájem vysvětlili, co divák dávno ví. Právě tak složitě manévruje s trojitým nepřítelem v patách, tedy s Bardemovou partou zombií, s kapitánem Barbossou, jehož zbohatlické radovánky si Geoffrey Rush zálibně vychutnává, a s unylým britským námořnictvem. Navíc únavně odbíhá do minulosti, kde hledá tajemství původu, a v závěrečném dodatku se dopustí dvojité telenovely, již musí ironicky shodit Depp – kdo jiný.
Se sevřenější zápletkou by film dostal o pár procent víc, neboť je kratší než jeho předchůdci a nezakuklenou zábavu servíruje s oblohou milých detailů, počínaje útokem žraločích kostřiček a konče umně zamaskovaným Paulem McCartneym.