Jak se zrodila dojemná legenda o Jiřím Kajínkovi
Pro někoho akt spravedlnosti, pro jiné ztráta soudnosti. Milost pro Jiřího Kajínka vzbuzuje emoce na straně těch, kdo věří v jeho nevinu, stejně jako těch, pro které je dvojnásobným vrahem. Absolutní jistotu o jeho vině či nevině nejspíš nikdy mít nebudeme, což není nic neobvyklého. I soudci jsou jen lidé a justiční omyly nelze nikdy zcela vyloučit. Co ale můžeme říci s jistotou, je, že Kajínkovi na svobodu pomohla jeho schopnost manipulovat s novináři. Ze svého příběhu udělal námět pro řadu reportáží, knihu i film. Všude je za zlobivého kluka, který to neudělal.
Kauza Jiřího Kajínka je dokonalou ukázkou toho, že média mají moc nejen předem odsoudit nevinného, když nerespektují presumpci neviny, ale též očistit pravomocně odsouzeného. Kajínkovo melodrama přitom není založeno na faktech, ale mnohem spíše jejich účelovým výběrem, kde jsou jako věrohodná prezentována především ta, která svědčí pro předem přijatý závěr o jeho nevině. Přičtěme zálibu nemalé části veřejnosti v konspiračních teoriích a legenda o nevinném vrahovi je na světě.
Udělení milosti může být varováním pro novináře, kteří Kajínkův kult pomáhali vytvářet. Jedním z nich je Janek Kroupa, který se s Josefem Klímou případem zabývá dlouhodobě a vydal dokonce knihu Pravda o Kajínkovi. Dnes mu vadí, že milost prezident udělil na základě přesvědčení o Kajínkově nevině, a nikoli ze soucitu. Sám přitom vytrvale závěry soudů zpochybňoval v Kajínkův prospěch, byť se naoko přiklání k názoru, že do toho asi nějak zapleten byl.
Důkazů je podle něj málo, svědectví kromě jednoho samá nepřímá, policisté, kteří to vyšetřovali, byli ve skutečnosti spolupachatelé, ztracený diktafon a neprovedená rekonstrukce činu jako důkaz policejní zvůle, odfláknuté znalecké posudky psychologů a soud, který zkrátka rozhodoval na základě předložených důkazů, a nikoli těch, které předloženy být nemohly. Tolik ve stručnosti Janek Kroupa. Pro potvrzení alternativní verze reality žalostně málo.
Kdo si přečte kritizované rozsudky, zjistí, že realita je o dost složitější. Na rozdíl od Kroupy soud opravdu musí rozhodovat pouze na základě předložených důkazů, a nikoli těch, které nejsou k dispozici či nebyly provedeny. Podstatné ale je, zda jsou dostatečné k tomu, aby vytvořily ucelený řetěz, jehož články na sebe navazují a podporují se. Takový závěr soudu je pak možné napadat opravnými prostředky, což se také dělo. Rozsudek nad Jiřím Kajínkem byl zkoumán opakovaně ze všech stran, přesto obstál.
Přetrvávající pochybnosti tak lze přičíst spíše Kroupovým (a jistě nejen jeho) metodám než soudním omylům. Ironií osudu se ale právě Kroupovi podařil husarský kousek. Poté, co už pomohl do tepláků lidem, které později justice s omluvou propustila, nyní posloužil k propuštění člověka, který i podle jeho názoru za mříže patří.