Pro euro chybějí argumenty

Převážně euroskeptická bankovní rada svým jinak nešťastným intervenčním režimem exportéry namlsala a ti teď o to vehementněji žádají euro.

Otázka přijetí eura je opět na stole. Premiér Sobotka by rád stanovil termín přijetí evropské měny. Nejde ani tak o předvolební kalkul, jako spíše o výsledek tlaku exportní lobby. Vývozcům se stýská po intervenčním režimu. Žádný div. Na úkor zbytku republiky přihrál do jejich kapes stamiliardy. Exportérům se moc líbilo, že intervence kurz koruny zafixovala, byť jen jednostranně, a to na podhodnocené úrovni vůči euru. Na zahraničních trzích totiž nemuseli tolik konkurovat kvalitou, stačilo se spolehnout na láci. Převážně euroskeptická bankovní rada svým jinak nešťastným intervenčním režimem exportéry namlsala a ti teď o to vehementněji žádají euro. Cestu k euru tak u nás paradoxně dláždí euroskeptici, respektive jejich přehmaty.

S jídlem roste chuť. Vývozci si sice díky ČNB naplnili kapsy, jenže správně tuší, že z celé situace mohou vytěžit ještě mnohem víc. Čím dřív by totiž ČR euro přijala, tím pravděpodobněji by se kurz v rámci povinného dvouletého setrvávání v předvstupním mechanismu pohyboval na poměrně slabé úrovni koruny vůči euru. Nemohl by přitom ani výrazněji posílit, ani oslabit. Pro vývozce rajská hudba. Možná platí, co Čech, to muzikant, ale samozřejmě ne co Čech, to exportér. Takže nepřekvapí, že přijetí eura si přeje pouze každý pátý Čech. Slabší nadšení pro jednotnou měnu vykazuje v rámci EU už jen loučící se Británie. Premiér Sobotka sice vrací eurovou kartu do hry, ale do značné míry jde zatím jen o vypuštění balonku. Pokud by to od veřejnosti schytal, eurokartu zase hbitě založí do štosu, i kdyby se měli exportéři vzteknout. Holt nepředstavují 80 procent populace a tohle si Sobotka spočítat umí.

Ale početní handicap exportérů není jejich jedinou slabinou. Nedokážou přijít se silným argumentem pro euro, který by dokázal oslovit širší veřejnost, ať už by ten argument byl věcný, nebo – a to spíš – jen spíchnutý nějakým marketingovým čáryfukem. Česká veřejnost totiž počítá minimálně tak dobře jako Sobotka. Když porovná přínosy a náklady eura, mají navrch náklady.

Nejprve přínosy. Hospodářsky jsme opravdu sedmnáctou spolkovou zemí Německa. Jsme s ním poměrně dobře ekonomicky sladěni, takže euro si z tohoto hlediska dovolit bezpochyby můžeme. Se všemi plusy, které z toho plynou, včetně „věčného sbohem“kurzovému riziku. Ačkoli optimální měnovou zónu – která teprve garantuje, že výhody jednotné měny převáží zápory – ještě netvoříme. Například už jen pohyb pracovní síly mezi oběma zeměmi není dostatečně pružný, ať už z legislativních, jazykových, nebo kulturně-historických důvodů.

A tím se dostáváme k nákladům eura. Klíčový problém totiž netkví v naší nízké sladěnosti, ale naopak v nedostatečné sladěnosti některých zemí, které už eurem platí. Tým ekonomů kolem Gity Gopinathové z Harvardu přesvědčivě demonstruje, že proces konvergence po přijetí eura vedl v zemích, jako je Španělsko, Itálie nebo Portugalsko, ke snížení produktivity, tedy k relativnímu zaostávání tamní životní úrovně. Až příliš mohutný příliv eurového kapitálu z bohatšího „severu“v těchto zemích v letech 1999 až 2012 vyvolal nafukování cen v odvětvích se slabší produktivitou, hlavně v nemovitostním sektoru.

Třeba ve Španělsku se překotně budovala golfová hřiště nebo přímořské vilky. Každý, „kdo chtěl něco znamenat“, působil v realitách nebo developmentu. Takže mladý talentovaný absolvent Juan místo aby po škole zamířil někam do výzkumu a vývoje, prodával německým důchodcům plážové bungalovy. Díky nafukující se bublině si vydělal pohádkově, jenže v činnosti s nízkou přidanou hodnotou. Do málo produktivních odvětví přitom v té době zamířily tisíce takových Juanů. Chyběly v produktivnějších segmentech ekonomiky, což ostatně země jižního křídla eurozóny pociťují dodnes. Není úplně náhodné, že například letos – podle prognózy Evropské komise – poroste produktivita práce nejrychleji v Rumunsku, Polsku a Maďarsku, tedy v zemích, které eurem neplatí. Zato „jižní křídlo“stále zůstává v kleštích chabého růstu produktivity, její růst tam letos bude sotva poloviční v porovnání s průměrem EU.

„Jih“se zkrátka a dobře pořád potýká s důsledky hluboké krize, která vznikla už v době nafukování popsané bubliny a ještě násobně zesílila poté, co zhoubný příliv eurokapitálu ze „severu“náhle ustal – v souvislosti s propuknutím světové finanční krize. Sanovat jej musí více či méně viditelně opět bohatší „sever“. K němu bychom náleželi i my, pokud bychom měli euro.

Verdikt je tedy zřejmý. Jak s korunou, tak s eurem bude náš obchod s eurozónou z makroekonomického hlediska uspokojivý, vždyť „sedmnáctou spolkovou zemí Německa“jsme již teď. S eurem se však budeme muset podílet na případné další sanaci méně sladěných států eurozóny – států, které mají pro euro slabší předpoklady než my sami teď a tady. Francouzský prezident Macron nyní žádá společný rozpočet eurozóny, zřízení postu jejího ministra financí. Ekonomicky stále neujednocená eurozóna se tak může dočkat politicky motivovaného prohloubení své integrace. Když politika vítězí nad ekonomikou, nevěští to nic dobrého. Minimálně jde o nejistotu. Proč se do této nejistoty pouštět? Pádný ekonomický argument pro to u nás neexistuje. A politický – vzhledem k postoji české veřejnosti k euru – vlastně také ne.

Česká veřejnost počítá minimálně tak dobře jako Sobotka. Když porovná přínosy a náklady eura, mají navrch náklady.