Další slzy v rodině Kvitových. Ale teď už konečně z radosti

Už bylo všechno dobré. Ba co dobré, skvělé! Před českou vlajkou s nápisem FULNEK se seřadila hodně pestrá parta: rodiče Jiří a Pavla, bratři Jiří a Libor, kouč, kondiční trenér, manažer Miroslav Černošek s chotí, PR poradkyně pro zahraničí a další blízcí. Každý nedávno plnil svoji roli. A všichni dohromady uspěli.

„Měla okolo sebe dobré lidi. Věřili jsme jí hodně,“vyprávěla maminka Petry Kvitové v prostoru, kde se hráči a jejich hosté v areálu Rolanda Garrose setkávají po zápasech. Každé objetí a pusa na tvář tu měly vyšší cenu než obvykle.

Podmiňovací způsoby jsou konečně pryč. Návrat k tenisu je potvrzen a úleva blízkých odšpuntována.

„Bylo to moc emotivní,“vyprávěla Pavla Kvitová, určená zbytkem rodiny jako nedělní „mluvčí“. Chvílemi jí stále drhl hlas; strach o dceru je dál hmatatelný i v ruchu mezi procházejícími tenisovými hvězdami: „Bylo to těžké. Nic příjemného, to víte. Ale věřili jsme doktorům a všem okolo ní. Jsem šťastná.“

Přímo v hráčské lóži v aréně Phillipa Chatriera už ji nervozita netrápila, to ne. „Věřím jí vždycky. To je ode mě takové posílání síly Petřičce na dálku,“vyprávěla. „Od prvních míčků jsem si byla jistá.“

I v tomto je pařížské působení Kvitové průlomové. Ona i její blízcí logicky dlouho mlčeli, po děsivém prožitku se snažili ztlumit hukot okolního světa. Nyní se o niterné pocity dělí a napsat, že to pro ně nebylo snadné, je tuze velký eufemismus.

„Ale ona je silná, bojovnice. Nespadla na dno. S dobrými lidmi okolo jsme věřili, že se z toho dostane,“řekla Pavla Kvitová. „Je hodně pečlivá. Nikdy na nic neřekla ne, pořád cvičila, trénovala.“

A tak došlo na souboj prvního kola a v něm na speciální trička se třemi slovy: „Courage. Belief. Pojď!“Tedy vzývání odvahy a víry podpořené výkřikem, jímž se tenistka tak ráda na kurtech hecuje. „Chtěla jsem něco výjimečného,“řekla Kvitová. „Bylo mi potěšením tu před svými nejbližšími hrát – a vyhrát.“

Mimochodem: ti, kdo jí dodávali víru a kuráž, z Paříže jen tak odjet nehodlají. Rodina má ubytování zamluvené až do konce turnaje.

„Jsme pověrčiví, na finále býváme,“řekla Pavla Kvitová. „Doufejme, že ještě aspoň kolo uhraje.“

V sobotu si neodpustili tu nejtradičnější z pařížských tras a obdivovali věž Gustava Eiffela. Pak navštívili dceru, v neděli vyrazili na její památný duel a po něm plánovali společnou věčeři. „Nenecháme ji vydechnout,“smála se maminka. I Kvitová vítala odměnu po dlouhé, každodenní práci: „Volno bude.“

Volno, radost, úleva. Ústřední postava comebacku emoce na kurtu neudržela až při mečbolu a její rodina dojetí neskrývala vůbec: „Jsme šťastní. Káplo nám to všem z oka.“

Po spoustě truchlivých slz konečně přišly i nějaké z radosti.