Překvapení: lidovec mluví jako lidovec

Je to hrůza, ale lidovci na svém víkendovém sjezdu horovali za tradiční rodinu, při volbě vedení si nepohlídali kvóty na ženy a k tomu všemu ještě neschválili navrhovanou rezoluci o respektu k průvodům homosexuálů.

Dle pohoršených komentářů je to důkaz, že strana ustrnula v tenatech středověku.

Jenže takové komentáře skrývají jednu zásadní logickou chybu: vycházejí z premisy, že křesťanští demokraté nemají mluvit jako křesťanští demokraté, nýbrž tak, jak je to „standardně správné“. Tento předpoklad zcela popírá princip stranického soutěžení. Původce myšlenky na sebe prozrazuje, že konkurenci idejí buď nechápe, nebo neuznává, a že tedy není příliš kompetentní stranickou soutěž komentovat.

Cílem demokratické správy věcí není, aby si všichni nakonec mysleli totéž, co já, ale právě zachování soutěže. A předpokladem soutěže je různost, rozdílnost, nestejnost. Lidé i politici si myslí rozmanité věci, zastávají různé hodnoty, jejich životní zkušenost je odlišná. Mezi chválou a ukřižováním zeje poměrně veliký prostor, v němž se mohou střetávat názory, myšlenky a přístupy k životu. Z tohoto střetu se demokracie rodí, právě on ji udržuje v chodu.

Je to nešvar, který veřejné diskuse napadá jako nemoc: kdo si nemyslí totéž, co já, toho je třeba odsoudit, pohanět, zakopat do země. Vysmát se mu. Vyzvat posluchače, aby ho nebrali vážně. Jen ten, kdo se mnou sdílí moji zkušenost, je dobrý a spravedlivý, ostatní jsou zavrženíhodní a zlí.

Takový pohled na věci ve svém důsledku inspiruje vznik nejapných nálepek, jako je „pražská kavárna“, „sluníčkáři“či „dobros*rové“. Ty přezdívky skutečně popisují něco, co existuje: tendenci posuzovat cizí životní hodnoty nikoliv na škále „sdílím / nesdílím“, nýbrž na stupnici „dobro a zlo“, přičemž se zlým se přirozeně nediskutuje, nýbrž bojuje všemi prostředky včetně odsouzení či zesměšnění. Rozrušení z víkendového sjezdu velmi tradiční strany, která se vlastní tradice přidržela, vyvěrá právě z tohoto „myšlenkového vězení“.

Křesťanští demokraté si z nepřeberného množství přístupů k tomu, jak má vypadat základní jednotka společenského řádu, vybírají ten nejobvyklejší, prověřený, předvídatelný, konstantní, a tedy logicky nepříliš pestrý a tvárný. Je to cesta, která není většině lidí po chuti (o čemž svědčí i bídné volební výsledky), ale od křesťanských demokratů se spravedlivě očekává, a pokud po ní kráčejí, pak jsou věci na svých místech.

Jenže místo toho, aby se fanoušci demokracie radovali, že ve světě, jemuž vévodí účelovost a pragmatismus, jsou alespoň některé věci tam, kde mají být, pohoršují se nad tím, co si to ti lidovci dovolují, řeknou-li, že základem rodiny je máma a táta. Ano, je to k nevíře, ale křesťanský politik horuje za křesťanský program. Formuluje zcela konkrétní nabídku, se kterou ve volbách sotva získá deset procent hlasů.

Demokracie však přežije jedině tehdy, přežije-li soutěž. A pro skutečnou soutěž jsou potřeba jasně definovaní protivníci. Čitelní a předvídatelní, v konkrétních a přehledných dresech. Na startu by neměly stát jen strany, které si myslí totéž, co je trendy na Twitteru či v hipsterském magazínu. Měli by se tam špičkovat konzervativci a socialisté, liberálové a křesťanští demokraté, zelení a venkované… Právě z tohoto dramatu se demokracie rodí, jím je živena a utužována.

U křesťanských demokratů je třeba bedlivě hlídat nikoliv to, zda jsou dostatečně mainstreamoví, ale zda jsou autentickými křesťanskými demokraty, zda například populisticky neustupují liberálním tlakům.

Pokud bychom se však vysmívali žlutému za to, že nosí žluté tričko, pak těžko můžeme zasvěceně komentovat závod.