Těšit se do důchodu
Ministr financí Ivan Pilný sklidil kritiku i posměch za svou vizi, že i ve vyšším věku by měli lidé spíš pracovat. Proč je pro nás starobní důchod stále nedotknutelný fetiš?
Ještě než nastoupil Ivan Pilný do ministerské funkce, rozbouřil vody. Zmínil se o tom, že na další generace stejně žádný důchod nezbude a lidé budou muset pracovat i ve vyšším věku. Ti, kteří nezvládnou náročnější práci, mohou třeba sekat trávu v parku. Na námitku, že někteří jsou již po 40 letech práce unavení, odvětil – a celkem správně – že mnozí jsou unavení už v pětadvaceti. Tak tomu ostatně bylo vždy, stačí si projít klasickou ruskou literaturu z 19. století. Než se začneme vyžívat v děsivých obrazech zubožených starců, kteří umírají na zahradním traktůrku vysílením, možná by bylo na čase popřemýšlet, zda koncept důchodového systému nesnese po pár generacích fungování jisté korekce, které by odpovídaly tomu, jak se v mezičase změnil svět.
Kníže Otto von Bismarck možná nebyl zcela pozitivní historickou postavou, byl však postavou rozhodně zásadní – obohatil nás věcmi, o nichž sice dodnes nevíme, co si o nich máme myslet, ale zato se s nimi musíme potýkat. Patří mezi ně sjednocené Německo, sociální stát moderního střihu nebo proslulý Bismarckův herynek, podávaný též jako sendvič.
Bismarck není vpravdě vynálezcem průběžného důchodového systému, jak se mu často podsouvá. Jeho systém, zaváděný v 80. letech 19. století, měl charakter skutečného pojištění, nikoli průtokového ohřívače peněz, a státní rozpočet tehdejšího Německého císařství nijak zásadně nezatěžoval. Jak by také mohl, když byl odchod do důchodu stanoven na 70 let věku, přičemž průměrný věk dožití se v té době pohyboval kolem 50 let. Dožít se tak důchodového věku byla spíš výjimečná, skutečně „pojistná“událost; a když už, dotyčný penzi pobíral jen pět šest let.
Dnes se odchází do důchodu výrazně dříve a lidé se dožívají výrazně vyššího věku. Důchodu se tak dočká v zásadě každý a pak v něm stráví ne pět, ale třeba dvacet let, tedy čtvrtinu života.
To není jen věc nákladů, je to i otázka jisté životní náplně. Na rozdíl od Bismarckových dědiců, tj. našich německých sousedů, nepatří k české tradici, že se penzisté věnují na stará kolena cestování, odpočinku, koníčkům a jiným kratochvílím. Kromě proslulého chatařství a chalupářství je nám bližší spíš obraz ze smutné Krylovy písně Důchodce, případně představa věčně chudého a churavého penzisty, který, pokud se nenudí nebo nekrmí v parku holuby, je až do roztrhání těla k dispozici svým potomkům, aby jim například hlídal děti nebo psa.
U českých důchodců se vlastní život nepředpokládá, a pokud, je proti němu vedena kampaň jako proti nepřípustné samotě. Nadále je řada těch, co do vysokého věku pracují, a většinou ne kvůli existenční nouzi.
Krátce po Pilného výroku byla zveřejněna studie Světového ekonomického fóra „Budeme žít do sta let. Jak si to můžeme dovolit?“, v níž se doporučuje, aby se do roku 2050 (!) posunul v Evropě odchod do starobní penze na 70 let věku – čistě vzhledem ke stárnutí populace a zvyšujícímu se věku úmrtí. Jinými slovy, za více než třicet let se možná konečně vrátíme zpět k tomu, co Bismarck za jiných okolností praktikoval před více než sto dvaceti lety.
Je jasné, že vize smrti vyčerpáním prací, případně úmrtí na traktoru po dvanáctihodinové šichtě není nic lákavého. Kdekdo si se zalíbením vzpomene na osud básníka Vladimíra Holana, který byl po sedmi letech práce (příznačně v penzijním ústavu) pro neschopnost poslán v 28 letech do důchodu a zbytek života strávil doma psaním veršů.
Francouzský spisovatel Joris-Karl Huysmans (proslulý předchůdce dekadence, který strávil většinu života jako úředník na ministerstvu vnitra, kde nemusel dělat nic, tudíž zde sepsal většinu svých děl) byl – ve věku příjemných 50 let – rovněž poslán do penze. Jistě, nemá každý takové štěstí. Ale kdo říká, že musí jeden trávit celý život prací, pokud ho nebaví. Jiných možností je přece dost a dost, i pokud zrovna nemáme kriminální povahu nebo nezdědíme velké jmění. Jak radí předseda lidovců Pavel Bělobrádek, někdy jen stačí najít si správného chlapa. Horší bude, co potom s tou nudou. Jak už zmíněno, stačí se podívat do ruské literatury (ne náhodou právě proti ní tvrdě brojil jeden ze zásadních věrozvěstů tvrdé práce v našich krajích, Tomáš Baťa).
Profesor biologie Jan Zrzavý, který si libuje v provokacích zejména proti ekologickým a levicovým aktivistům, v jedné veřejné diskusi nadhodil, že až zkrachuje stávající důchodový systém, budou do penze lidé odcházet mnohem později, pokud vůbec. Jistý mladý muž v auditoriu se tehdy rozhořčil, že přece není jasné, zda by lidé kupříkladu v 75 letech dokázali najít práci. Zrzavý získal prostor pro pointu a prohlásil: „Moment, to je nedorozumění. To neznamená, že budou mít práci. To jen znamená, že nebudou dostávat důchod.“
Je jasné, že debatami o neudržitelnosti důchodového systému nás politici a ekonomové spíše připravují na realitu, která časem z důvodu vyčerpání systému může nastat, než že by vedli filozofické diskuse. Když se na to podíváme kolem a kolem, je něco smutného na životě, který spočívá ve vyhlížení starobní penze, skoro jako na všedním týdnu, kdy se člověk od pondělí do pátku jen těší na víkend a v jeho průběhu pak stoupá jeho deprese, když si uvědomuje, že se pondělí opět neodvratně blíží.
To už je snad lepší něco udělat s tou prací. Čili se svým životem. O důchod nejde.
Důchodu se dnes dočká v zásadě každý a pak v něm tráví ne pět, ale třeba dvacet let.