DOMÁCÍ PAPUČ, SE KTERÝM NIC NENÍ
Jsem jako králík, který si neumí poradit v džungli. Tak se vidí nejprodávanější český autor současnosti. Jeho kniha Okamžiky štěstí je bestsellerem roku, jeho divadelní hry jsou vyprodány.
Jste šťastný? Jsem. Jsem šťastný proto, že bych na svém životě nic neměnil. Mám ženu, kterou mám moc rád. Jsem s ní pětadvacet let. Tu bych neměnil. Mám strašně šikovného jedenáctiletého syna Hynka. Taky bych ho za nic nevyměnil. Teď máme navíc malou dvouměsíční holčičku Áju. Je moc hezká. Doufal jsem, že z manželky vyleze malá krasava, a to se mi splnilo. Hezké holky mají snazší život.
No počkejte, z mnoha ne úplně povedených miminek nakonec vyrostou krasavice. To je taky pravda. Tak snad to hezké mimino nezmutuje v ošklivku. Ale Ája je taková souměrná, to jí určitě zůstane. Já bych ideálně chtěl, aby byla cvičitelka aerobiku nebo něco takového. Cvičitelky mě vždycky přitahovaly. Každopádně v tomto směru jsem zatím naprosto šťastný.
Co další směry? I v práci jsem šťastný. Nemusím dělat nic, co nechci. Uvědomuju si, že je to velká vymoženost. Pracuju hodně hodin denně, ale můžu se soustředit výhradně na to, co mě baví. Díky tomu, že moje práce někoho zajímá, mám štěstí, že se jí můžu plně věnovat. Když jsem se ve dvaceti stěhoval do Prahy, myslel jsem, že je trošičku fráze, když lidi říkají: Já jsem šťastnej, protože se živím tím, čím chci. Ale ono to opravdu v životě nebývá vůbec samozřejmé. Jinak
nic moc dalšího ke štěstí nepotřebuju. Jsem nenáročný domácí typ.
Co si pod tím představit?
Pro mě je důležité, aby doma bylo hezky a já se tam těšil. Abych si každý den říkal, že to večer bude hezký, protože budu doma s rodinou. Vlastně si neuvědomuju, co bych měl chtít, abych byl šťastnější. Doufám teda, že se nic nepodělá.
A vy si ten pocit štěstí umíte vytvářet, nebo ho máte vrozený odmalička? Především jsem měl štěstí, že jsem narazil na partnerku, která je strašně fajn. Recept na to, jak být s někým šťastný pětadvacet let, neexistuje. Lidi si buďto vyhovují a pak nic neřeší. Nebo spolu nejsou šťastní a musí studovat všemožné recepty na to, jak zvládnout problémy. Já měl prostě štěstí. Ale že bych si to štěstí uměl nějak sám vygenerovat, to ani ne. I když znám dva způsoby...
Sem s nimi.
Když je blbej den a já už nevím, jak se z něj vymotat, jdu si koupit něco dobrého k jídlu nebo něco na sebe. Koupím si třeba výborné thajské nudle a tričko, mám z toho radost a den se zlepší. Takže utrácení a žraní, to je můj recept na štěstí.
Mnozí lidé by řekli, že to je málo, že je třeba toužit po vzrušení, po zážitcích, po výjimečnosti… Já nejsem dobrodružný typ. Vzrušení ani zážitkové rozptýlení nevyhledávám. A jiné ženy než ta moje mě nezajímají.
No, když mužský tohle říká, moc nevěřím... Tak dobře. Když jde kolem holka s hezkými prsy, tak si samozřejmě představím, jak ta prsa vypadají nahá, to jo. Ale tím to končí. Nemám touhu tu holku dobýt. Nestojím o problémy ani komplikace. Nemám je, protože si je nevyrábím. Jsem vyloženě domácí papuč. Kam mě posadíte, tam zůstanu, pokud je mi tam dobře. Nejsem zvědavý na to, jak při milování heká jiná žena než moje. A tak to ani nezjišťuju. Jistou roli v tom hraje i to, že jsem plachej. Plachý člověk si v tomhle směru život většinou moc nekomplikuje.
Není to pro autora knih a divadelních her na škodu? Nepotřebujete zážitky, zkušenosti, které pak popíšete? Já si je vyrábím ve fantazii. Když píšu, odžiju si všechno, co by mě mohlo potkat. Tím pádem v zásadě už nepotřebuju reálně prožít nic dalšího. Tady ve své divadelní pracovně sedím celé dny a čumím do notebooku. Pak jdu domů. Tam hojdám mimino. Popovídám si s manželkou. Obejmu syna, když mi to dovolí. Už je velký, tak se mu do toho moc nechce. Jsem mazlivej typ. A dceru to naštěstí ještě neštve.
NA PADÁK MĚ NEDOSTANETE
Opravdu netoužíte po dobrodružství, po vzrušení? Vůbec. Toužím po klidu.
Takže kdyby vám někdo dal jako dárek nějaký zážitek, třeba skok někam nebo nějaký kurz adrenalinového sportu... No to v žádném případě. Rozhodně nikam neskočím. Jak to má vaše žena? Ta skákala padákem. Mockrát. Kromě pavouků se nebojí vůbec ničeho. Když jsme spolu začínali žít, často mě nabádala, že musím být menší posera a občas podniknout i něco divokého. Že musíme třeba jet na Havaj a spát venku v džungli. A já říkal, že nechci spát venku v džungli, že chci spát doma. Ale nakonec jsem s ní stejně absolvoval spoustu dobrodružných cest. I když se mi nechtělo. Spíš jsem domácí králík. Když mám trávu a v kotci sympatickou samici, jsem spokojený. Když králíka vypustíte do džungle, neví si rady. Uvědomuju si, že to může někdo vnímat negativně. Určitě si někdo pomyslí, že se mnou nic není. Lidé, kteří znají mou práci, možná mají pocit, že by se mnou mohli prožít něco zajímavého. Ale tak to není. Jsem prostě králík, který si v džungli mezilidských vztahů často neví rady.
Což je paradoxní, protože o vztazích píšete a jsou z toho bestsellery. To je asi to štěstí, které jsem si možná ani nezasloužil.
Jevíte se mi být ideální muž. Říkají vám to ženy? Trochu se stydím, ale musím přiznat, že sem tam jo. Některé ženy mají králíky rády. Ne každá chce mít doma tygra. Ale myslím, že když to říkají, nevědí, jaký ve skutečnosti jsem. Netuší, jak jsem nudnej. Že opravdu netoužím po ničem jiném než po domácím bezpečí. Se ženami, třeba kamarádkami nebo kolegyněmi v práci, si většinou docela rozumím. Jsem taková kamarádka s varlaty.
NE KAŽDÁ CHCE MÍT DOMA TYGRA. ALE MYSLÍM, ŽE KDYŽ TO ŘÍKAJÍ, NEVĚDÍ, JAKÝ JSEM. NETUŠÍ, JAK JSEM NUDNEJ.
Nejsem si ale jistý, zda chápou, co to znamená, mít mě doma. Někdy mám pocit, že si třeba myslí, že jsem zábavný. A já doma nijak zvlášť zábavný nejsem. No tak asi tak, no...
Byl jste takový vždycky, nebo je to důsledek toho, že jste si už své odřádil?
Vždycky. Ani v patnácti jsem moc neřádil. Ale řádit umím. Třeba na koncertě, nebo když tančím. Ale jakmile se dostanu do jakékoli choulostivé situace, při které bych se mohl skutečně urvat ze řetězu, radši rychle utíkám domů k manželce.
Čím to, že většinou umělců cloumají deprese, rozervanost a povzbuzující prostředky, přičemž tvrdí, že bez toho se umění dělat nedá?
Já si ale nemyslím, že jsem umělec.
PATRIČKU, TO JE STRAŠNÝ!
Tak jste spisovatel, režisér, autor divadelních her...
Baví mě vymýšlet příběhy, píšu, fantazíruju, ale nemám pocit, že bych se měl natrvalo otisknout do nějakého uměleckého kulturního kontextu České republiky nebo nedej bože světa. Připadám si spíš jako modelář. Já jsem odmala modelařil. Rok děláte na obrovské plachetnici, ale nemáte pocit, že tvoříte umělecké dílo. Chcete prostě postavit krásnou plachetnici. Pak jste rád, když přijde návštěva a řekne: Jé, to je krásná plachetnice! To je vše. Nemám větší ambice. Takže já si modelařím, a pak jsem rád, když vidím, že to lidi čtou nebo je třeba baví moje divadelní komedie. Větší uznání nepotřebuju. S uměleckou rozervaností jsem se ještě nepotkal a vlastně ani nevím, co to je.
Jde vám psaní snadno?
Se vším si dávám práci. Všechno opakovaně promýšlím a bojím se, abych něco nepodcenil nebo neošulil. Řekl bych, že píšu docela snadno. Jestli se trápím, tak spíš pochybnostmi, jestli jsem do práce dal opravdu všechny síly. Když vás moc chválí, tak hrozí, že podlehnete pocitu, že cokoli uděláte, bude fajn. A to je strašně nebezpečný pocit.
Od kterého věku jste měl jasno, že se chcete živit psaním?
Studoval jsem anglické lyceum v Olomouci a chtěl jsem být plastický chirurg. Protože táta byl plastický chirurg. Díval se, když jsem modelařil, a říkal: Patričku, ty tvoje ručičky jsou šikovné, bude z tebe operatér! Myslel si, že budu modelovat ženám krásné nosy. Byl primářem na plastické chirurgii v Olomouci, takže rodinný koncept byl jasný. Vystuduju, on mě zaučí a pak u něj na klinice dostanu příležitosti. Plastická chirurgie mě lákala, protože zdaleka to není jen strkání silikonových pytlíků do prsou. Je to svého druhu sochařina. Ale když mi bylo kolem patnácti, táta mi začal smrdět. Říkal jsem si: To budu celý život smrdět dezinfekcí? V šestnácti jsem viděl film The Doors o Jimu Morrisonovi. To mě nadchlo. Morrison studoval filmovou režii v Los Angeles. Jeden semestr, pak ho vyhodili. Chtěl jsem být jako on. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy a rozhodl se, že půjdu studovat filmovou režii na FAMU.
Co na to pan primář Hartl?
Říkal pořád: Jéžiš, Patričku, to je strašný! Vždyť ty nic režírovat neumíš! Ani o žádné režii nic nevíš!
Co bylo dál?
V té době už jsem chodil se svou ženou. Říkala, že nemůžu jen tak přijít na FAMU a říct, že chci dělat režii, protože ji Jim Morrison taky dělal. V Moravském divadle v Olomouci právě hledali do hereckého souboru eléva a ona mě přiměla, abych se přihlásil na
konkurz. A vybrali mě. Dva roky jsem při škole hrál, ale bylo mi jasné, že mi to moc nejde. Ale byla to důležitá zkušenost s divadlem, napsal jsem první hru a při tom psaní jsem ucítil, že mě to baví. Na FAMU mě přijali. Ale dřív mě vlastně divadlo ani kino nezajímaly. Až ten Jim Morrison mě vzrušil.
ZHROUTIL BYCH SE
A pak už následovala cesta k úspěchu zalitá sluncem?
Začátky byly těžké. Žena mě až do mých třiceti let intenzivně přiživovala. Ona je velká chytrolína, studovala na několika vysokých školách a už v pětadvaceti pracovala na plné obrátky. Ona vydělávala a já se spíš plácal. Uživil jsem se tak tak, ale kalhoty nebo boty mi vždycky kupovala ona. Když v devětadvaceti otěhotněla, pokusil jsem se začít chovat jako chlap. Už předtím jsem jí slíbil, že když otěhotní, postavím se na vlastní nohy a finančně se o ni postarám, i kdybych měl dělat cokoli.
Šlo to?
Když se narodil Hynek, zavolal jsem režisérovi Dušanu Kleinovi, který mě učil na fakultě. Řekl jsem, že potřebuju peníze, jestli neví o nějaké práci. Režíroval seriál Ulice, tak mě tam rovnou vzal. To od něj bylo hezké gesto. Prostě mi pomohl. Několik let jsem režíroval, vymýšlel seriálové zápletky a byl jsem šťastný, že jsem dokázal vzít do ruky lopatu a házet. Tam jsem se naučil psát rychle, srozumitelně, jednoduše. Taky jsem měl štěstí, že mi dal šanci producent Michal Hrubý, který založil divadlo Studio Dva. A další štěstí bylo, že se mě jednoho dne na zahradě švagr Ivan zeptal, jestli nechci napsat knížku, že by ji vydal.
On je vydavatel knih?
Tehdy nebyl. Říkal: Hele, já založím vydavatelství, dám do toho peníze a ty něco napiš... Tak jsem knížku napsal, on ji vydal a celé se to až neuvěřitelně povedlo. Pak jsem udělal druhou knížku a najednou se z toho rodinného podniku stalo úspěšné vydavatelství. Divadelní vztah s Michalem i knižní s Ivanem funguje tak, že já něco úplně svobodně vymyslím, dohodneme se na termínu a já to pak udělám. Nechávají mi absolutní svobodu. To je jako sen! Už si nedovedu představit, že bych pracoval třeba pro nakladatele, který by se mi snažil vnutit názor, jak by knížka měla vypadat. Hrozně mě těší, že můžu vymýšlet úplně podle sebe. Jsem trochu jako dítě na pískovišti. Když mu dáte bábovičky a necháte ho pracovat, třeba něco pěkného postaví. Když mu ale začnete říkat, že takhle se to dělat nesmí, že to dělá špatně, zablokuje se a uteče.
Překvapilo vás, jaký úspěch vaše hry a knížky mají, nebo jste si při psaní jistý?
Pořád jsem překvapený. Vždycky je ve mně malá dušička. Já na všem hodně makám. Knížku píšu rok a půl a celou tu dobu se bojím, aby ty moje postavy nakonec nebavily jen mě. Já se do nich vždycky totiž strašně zamiluju a trnu, jestli moje láska strhne i čtenáře. Jestli i oni budou tím příběhem vzrušení. Vždycky mám strach, že se vzrušuju jen já sám. Jsem křehký, zranitelný, hlavně v první fázi psaní. Kdybych rozpracovanou věc někomu ukázal a on řekl, že se mu to nějak nezdá, zhroutil bych se a nechal toho. Takže většinou producent ani vydavatel dopředu skoro nic o mé rozpracované látce neví. Jsem tajnůstkář.
Takže křehký a zranitelný domácí papuč může udělat kariéru v oboru, kde je třeba umět budovat kontakty a dokázat tvrdě prosazovat své projekty?
Přesně to neumím říct. Uvědomuju si určitou výjimečnost svého životního příběhu. To, že jsem měl zatím štěstí na lidi, kteří mi dali důvěru. Bez ní opravdu fungovat nedokážu.