BABI TY ZASE JEDES K MORI?
Vino doubre jidio vyiety lazne nebo mate. Aspon jednou do roka. Teto zasady se drzi cim dal vis ceskych senior. Ze babicky a dedove sedi domo u televise je jen mytus.
Každý večer jsem pozorovala dvě Češky, které se ubytovaly ve vedlejším domku. Bylo to v Paleochoře na jihu Kréty, v místě obklopeném poli tymiánu. Dámy si pravidelně nosily do domku pizzu nebo gyros. K tomu PET lahev s vínem. Ta petka se večer co večer zvětšovala, od počátečního nesmělého litru přes litr a půl až ke dvěma litrům, jak už to tak bývá, když člověk po pár dnech ostychu pochopí, že kupovat na večer dva litry vína je v Řecku naprosto přirozená věc.
Jak jsme tak po několika dnech na sebe přátelsky kynuly těmi dvoulitrovými lahvemi, osmělila jsem se dát do řeči, protože jsem si od začátku kladla otázku: Kolik je jim asi tak let?
Jedna mi oznámila, že 83. A že do Řecka cestuje posledních dvacet let každý rok. Řekla, že kdyby nejela, tak – cituji – chcípne. Ale protože má ve svém věku přece jen nějaké neduhy, její mladá a čilá sousedka se rozhodla, že začne cestovat s ní jako dozor. Je mladá a čilá, protože je jí teprve 75 let.
Dále mi sdělily, že žijí v Praze, jejich penze nejsou nic moc, a protože jsou obě vdovy, převážná část důchodů padne na bydlení a poplatky s ním spojené. Zkrátka, starají se samy o sebe, ale ušetřit si na dovolenou u moře dokážou vždycky.
SENIOR NENÍ CHUDÁČEK
Syn jedné z nich dostává v říjnu důležitý úkol. Posedět s nimi u internetu, probrat se zájezdy za zvýhodněné ceny v takzvané first minute, porovnat všechny možné slevy pro seniory a potom zájezd zarezervovat. „A my tak máme důvod snažit se za každou cenu přežít další zimu, protože víme, že musíme v létě do Řecka,“smála se ta třiaosmdesátiletá paní, která dopoledne trhala a sušila tymián, odpoledne ležela na pláži a večer si dávala pizzu.
„Český senior už není chudáček, který sedí doma a čeká, až mu socialistická vláda přidá pětistovku,“říká Tomáš Hubka, který vede cestovní kancelář Delfín travel. Ta se specializuje na zájezdy pro dříve narozené. Přesněji jejími klienty jsou lidé od 55 let výš, ale doprovázet je samozřejmě můžou partneři či kamarádi mladší.
Jeho zkušenosti potvrzují to, o čem se mezi lidmi kolem turistického byznysu mluví už pár let. „Čeští senioři milují cestování, mnozí vyjíždějí do zahraničí dvakrát i vícekrát do roka,“vysvětluje Tomáš Hubka. „Jde už o jinou generaci, než senioři bývali. Ti dnešní ve věku, kdy se odchází do penze, velmi často dál pracují, přivydělávají si. Děti mají z domu, bydlení vyřešené. Už je moc nebaví utrácet za oblečení či vybavení domácnosti, podstatnější je vidět, zažít. Pokud žijí v páru, není pro ně problém si peníze na cestování odložit. Jejich životní situace je dobrá, jsou v pohodě.“
Cestovní kanceláře si začaly lidi nad padesát let předcházet. „U poznávacích zájezdů je věková kategorie padesát let a výš nejdůležitější klientelou,“říká Jan Papež z asociace cestovních kanceláří. „V tomhle se odehrály velké změny. Tito lidé cestují s cestovkami, často hledají vyšší kvalitu. Vědí, co chtějí. Je to výrazná skupina, pro cestovní kanceláře velmi důležitá.“
Mladí lidé často cestují na vlastní pěst. Umějí jazyky, není pro ně problém zarezervovat si letenku a vyrazit kamkoli do světa. Cestovní kancelář nepotřebují. Rodiny s malými dětmi preferují resorty s all inclusive službami. Často se do nich zavřou, jedí a pijí vše, co mají předplaceno, a nevytáhnou z nich paty, aby nemusely dětem kupovat další zmrzliny a limonády. Ovšem turista vyššího věku je pro hoteliéry, restauratéry, prodejce výletů a všeho možného klient snů. Zajímá se o okolí, kupuje si fakultativní výlety, chce poznat atmosféru, občas vyrazí do místní restaurace.
BÁLI SE, ŽE EMIGRUJU
Ze statistik cestovních kanceláří vyplývá, že senioři dokonce utrácejí za dovolenou víc než turisté jiných věkových kategorií. Zatímco průměrně platí Čech za zahraniční dovolenou přes cestovní kancelář okolo 13 700 korun, senioři zpravidla kupují dovolenou o dva a půl tisíce dražší.
Ale pozor, bylo by chybou myslet si, že existuje cosi jako typický český turista senior.
Jarmila Jakubcová začala cestovat po roce 1990. Nyní je jí přes sedmdesát a seznam míst, která navštívila, je úctyhodný: Izrael, Keňa, Kapverdy, Gran Canaria, Maroko, Kypr, Španělsko, Egypt, Tunisko, Maďarsko, Ukrajina... Začínala s manželem, pak ovdověla. Po letech si našla přítele.
„Na Gran Canarii poletím letos podvacáté,“vypráví. „Když jedu sama, většinou volím zájezd poznávací, kde uvidím nejen hodně památek, ale taky najdu pár přátel. Letos třeba jedu na Ukrajinu s kamarádkou, kterou jsem poznala při zájezdu do Izraele. S přítelem jedeme do Chorvatska, pak se chystám znovu do Izraele.“
Stále pracuje, má svou firmu. Je grafička, dělá průmyslové výkresy. Peníze investuje nejen do cestování, ale taky do oblékání
a kosmetiky. Vypadá výborně a její zásada je jasná: žena musí být v každém věku upravená a dobře oblečená.
Za její zálibou v cestování stojí nejen to, že si je schopná na něj vydělat, ale taky zkušenost celé její generace: cestování bývalo cosi výjimečného, pro mnohé nesplnitelný sen. „Když jsme s manželem chtěli v roce 1986 jet do Jugoslávie, ředitel podniku, kde jsem pracovala, mi nepodepsal návrh na vydání pasu s odůvodněním: Vzhledem k tomu, že se mi doneslo, že se intenzivně učíte angličtinu, je vážná obava, že chcete emigrovat.“
Když s cestováním počátkem devadesátých let začínala, všímala si, že čeští turisté senioři byli v zahraničí vidět minimálně. „V roce 1992 jsme s manželem poprvé přiletěli na Gran Canarii a devadesát procent klientely tam byli Němci. A byli v šoku, ptali se, kde jsme na to sebrali peníze. Manžel mluvil plynně německy, tak jim odpověděl, že nám to financuje německá vláda. A bylo po dotazech,“směje se.
Nyní si všímá, že se čeští penzisté nijak neliší od těch, jimž se dřív říkalo západní. „Bydlíme ve stejných hotelích, stravujeme se stejně, nenosíme si žádné paštičky. Rozdíly jsou smazány,“říká. Nechce kvůli svému věku žádné výhody, žádné úlevy. „Jediným omezením je zdravotní stav a peníze. Obojí je v mém případě naštěstí stále dobré, tak si to chci užít.“
Mnohé starší dámy mají problém: chtěly by cestovat, ale nemají s kým. Jsou vdovy nebo rozvedené. Nebo se jejich mužům do světa nechce. „Pozorujeme, že dámy jsou akčnější a pánové poněkud lenivější. Mnohdy proto ženy nechávají partnery doma a vyrážejí s kamarádkami,“říká Tomáš Hubka z cestovní kanceláře Delfín travel.
AKČNÍ ŽENY, LÍNÍ MUŽI
Existuje i kategorie cestovatelek, které vyrážejí na dovolené samy. Není jich mnoho, ale jsou.
Patří mezi ně Zuzana Pivcová. Tuto osmašedesátiletou dámu, bývalou učitelku němčiny a poté pracovnici vojenského archivu, která jezdila často pracovně do zahraničí, můžeme směle nazvat odbornicí na single cestování. Od půlky října, po návratu z dovolené, má zpravidla jasno, kam pojede příští rok v září. Ráda se vrací na místa, kde se jí líbilo. Má za sebou období, kterému říká desetiletí řeckých ostrovů, teď se zamilovala do Albánie. Byla tam dvakrát a v září se chystá znovu. Kromě jedné dovolené v Rumunsku, kde byla před čtyřiačtyřiceti lety se sestrou, a jednoho ze dvou zájezdů do Tuniska, kam vyrazila se známou, jezdí sama. Často se kvůli tomu setkává s údivem, někdy ji se zvědavostí pozorují jiní účastníci zájezdů. Zuzana totiž volí tento model: jede s cestovkou, takže má zajištěnou dopravu, ubytování a jídlo, ale na místě si už tvoří vlastní program. Buďto si koupí výlet, nebo prozkoumává okolí místní dopravou, nebo se toulá pěšky.
„Proč jezdím sama? Na jednu stranu z nutnosti, na druhou stranu z vlastního rozhodnutí. Kdybych měla partnera, kterého by cestovat bavilo, nezdráhala bych se jet ve dvou. Se sestrou,
se kterou si rozumím dobře, společně nejezdíme, protože by se neměl kdo postarat o naše tři kočky. Navíc odmítá vlézt do letadla, zatímco já nesnáším dlouhé cesty autobusem,“vysvětluje.
Má jasno v tom, že takový způsob cestování má plusy i minusy.
Nevýhodou je, že za jednolůžkový pokoj se platí často nemalé příplatky. „Co se týká dodržování časů, kam se dopravit, kde čekat, musím spoléhat jen sama na sebe. V hotelové jídelně je většinou plno, takže si musím přisednout k nějaké dvojici či partě. Jezdím mimo sezonu, kdy je po večeři už poměrně šero. Na ulici se sama necítím moc bezpečně, do baru sama nechodím, mobilní internet nemám, místní televize mě nezajímá. Tak si čtu a chodím brzy spát, zatímco většina lidí se baví. Je to tedy něco za něco. Taková svoboda s ručením omezeným. Hodně žen by takovou dovolenou odmítlo. Vůbec se jim nedivím. Ty, které jsou zvyklé žít s mužem, na něj dost spoléhají. Berou to tak, že když nastane zádrhel, muž to vyřídí. Proto v zájezdech převažují manželské páry nebo ženy kamarádky,“vypráví Zuzana Pivcová.
Nechce však cestovat s někým jen proto, aby nebyla sama. „Lidé můžou mít odlišné nároky na denní režim i plány, pak mezi nimi nastávají neshody, zbytečně to kazí dovolenou. Neznamená to, že se straním lidí. Občas se stane, že na výpravách někoho potkám, padneme si do oka a pak nějakou akci podnikneme společně. Ale věřím, že si své individuální cestování ještě nějakou dobu zachovám. Vím, že to není běžné, že to chce samostatnost, odvahu, alespoň částečnou znalost cizího jazyka, celkem vyhovující zdravotní stav,“říká. Pro ni je zkrátka podstatné, aby si na dovolené zachovala soukromí, na které je ze svého single života zvyklá.
TADY BABIČKA, JSEM U JADRANU
Podobných Zuzan či Jarmil přibývá. Je to znát například na portálu i60, kde si senioři sdělují své zážitky. Parta dam popisuje, jak si vyjely do Říma, další seniorky podrobně na pokračování líčí, jak na vlastní pěst projely Portugalsko. „Senioři cestopisy rádi píší, rádi je čtou a často vyhledávají témata týkající se cestovního ruchu. Někdy opravdu žasnu, jak jsou akční a jaké cesty podnikají,“říká Jan Raška, který seniorský portál vede.
Záliba seniorů v cestování má i své poněkud temnější stránky, o čemž by mohli vyprávět mladší rodinní příslušníci akčních cestovatelů. Mohli by, ale nemůžou, protože by se doma se zlou potázali. Tak aspoň takto: David, 49 let: „Máma se před dvěma lety v pětasedmdesáti rozhodla, že s kamarádkou pojedou autem z Opavy do Chorvatska. Myslel jsem, že blouzní. I když je zkušená řidička a v dobré kondici, nenapadlo mě, že to myslí vážně. Pak mi telefonovala, že už je v Makarské. Potom jsem trnul hrůzou, když se vracely. Letos se chystá s dvěma kamarádkami na tu cestu znovu, budou se střídat v řízení. Nesmím k tomu nic říkat, máma nesnáší jakýkoli náznak, že by snad kvůli věku měla omezit svůj mladistvý životní styl.“
Kateřina, 38 let: „Rodičům je osmašedesát. Matka miluje moře, otec tam trpí. Ale jezdí a pokaždé něco provede. Buď má úžeh, nebo upadne. Naposledy upadl hned první večer v jídelně a poranil si nohu. Pak z nich vylezlo, že kvůli tomu, že si obul žabky na ponožky. Máma mu je koupila a trvala na tom, že žabky jsou moderní a že je musí nosit. Jemu jaksi nedošlo, že do žabek se v ponožkách obout nedá. Ale letos už máma rozhodla, že zase k moři oba musí jet.“
Velkým tématem seniorů nadšených cestováním je, zda vůbec mluvit o seniorském cestování. „Máme zkušenost, že naši klienti vyššího věku nestojí o separování, nechtějí hotely s konkrétními programy pro seniory. Dávat jim najevo, že jsou starší, a tedy jiní, je přesně to, co nechtějí,“říká Stanislav Zima, marketingový ředitel cestovní kanceláře Exim Tours.
Naopak u jiných funguje poněkud odlišná strategie. „Nám se osvědčilo, že naši klienti oceňují neustálou přítomnost delegáta, protože ne všichni lidé vyššího věku ovládají cizí jazyky,“vysvětluje Tomáš Hubka z Delfín travel. „Taky koncipujeme výlety tak, aby nebyly příliš únavné. Prohlídky plánujeme, aby se nechodilo zbytečně z kopce a do kopce, aby lidé nemuseli čekat na autobus.“
Což ovšem neznamená, že by se senioři nechtěli bavit. V mnohých cestovních kancelářích už pochopili, že když se přijdou nad katalogy poradit starší ženy, není správná cesta nabízet jim hotely v tichých odlehlých místech, ale právě naopak. Večer se chtějí krásně obléknout a vyrazit za zábavou.
Těším se, až zase budu u moře pozorovat staré dámy. Budu si všímat, které z nich mluví česky. Budu tipovat, kolik je jim let. A když uvidím nějakou hodně zajímavou, která si nese petku s vínem, odvážím se zeptat, kde všude už byla, které země má ráda, kam se chce vracet. A budu doufat, že jednou budu žít stejně. Určitě takových žen potkám hodně. Protože na cestování se ušetřit musí, i kdyby se celou zimu jedla jen čočková polívka.