Jednou lascivní rajda, jindy svobodná bytost

Vsouvislosti s nedávným teroristickým útokem na manchesterském koncertu zpěvačky Ariany Grande se v západních liberálních médiích objevila pozoruhodná teze, že terč útoku nebyl vybrán náhodně, tedy ne jen kvůli tomu, že bude na místě hodně mladých lidí, ale proto, že sama Ariana Grande reprezentuje všechno, co radikální islám na ženách nenávidí. Tedy skutečnost, že je samostatná, sebevědomá, nebojí se dávat najevo politické názory a neskrývá svou sexualitu. Skutečně, Ariana Grande vystupuje ve vyzývavých, lascivních kostýmech, leckdy polonahá. O sexu často zpívá ve svých písních a bulvár krmí pestrobarevným milostným životem.

Není těžké si představit, že ze stejných liberálních kruhů čelí stejná Ariana Grande úplně stejným výtkám, jaké předpokládáme z islamistických pozic. Buď bude Ariana Grande líčena rovnou jako oběť, jíž machistický a šovinistický průmysl showbyznysu, ovládaný postaršími a úlisnými, pochopitelně bílými muži nutí zaujímat tyto nedůstojné pozice a oblékat si přisprostlé kostýmy, aby vydělala co nejvíce peněz, nebo rovnou jako spoluviník – žena, která sama ze sebe dělá sexuální objekt. Vždyť kampaní kritizujících hudební či módní průmysl, svět reklamy nebo média je u nás i ve světě spousta. Stačí si vzpomenut na nedávnou aféru kolem herečky Emmy Watsonové, která sice veřejně hlásá příkladné feministické postoje, ale ejhle, nechala se vyfotit na obálku módního časopisu s prosvítajícími bradavkami.

Svět je komplikovaný a leckdy se nedá napasovat do připravených škatulek. Proto všichni občas volíme dvojí metr, ohýbáme argumenty a vybíráme fakta tak, aby se nám to hodilo. Imunní nejsou extremisté, konzervativci, levičáci, liberálové ani feministé.

Dobře to bylo vidět na nedávné debatě kolem nového francouzského prezidenta a jeho o čtvrt století starší manželky, jíž byli publicisté fascinováni až nezdravě. Mnozí a mnohé cítili potřebu se zastat jak paní Macronové, tak jejího muže, jiní dávali průchod více či méně bizarním předsudkům a více či méně nechutným žertům. Přitom, jak správně poznamenal sám Macron, kdyby to bylo naopak a on byl starší než jeho žena třeba i o pětadvacet let, nikomu by to divné nepřišlo. Jenže to naopak není a lidé mají ve zvyku se věcem neobvyklým podivovat, ti méně otevření i pohoršovat se.

Podstatný problém se však ukázal i pro feministické a liberální zastánce tohoto páru: kdyby to bylo naopak, kdyby si čtyřicetiletý učitel na střední škole začal s patnáctiletou žačkou, jistou míru nevole by to vzbudilo. Starší vůči mladší, nadto nezletilé, využívající nebo zneužívající pozice autority... to zavání nerovností. A právě rovností, jakkoli vyšroubovanou ad absurdum, jsou dnes někteří lidé zcela posedlí. V takovém světě by ovšem žádní manželé Macronovi neexistovali a vedle nich ani řada jiných párů. Když je jeden z dvojice starší: nerovnost, nemyslitelné. Když je jeden z dvojice nadřízený druhému: nerovnost, neexistuje. Když je jeden z dvojice krásnější, bohatší, chytřejší, slavnější... a tak dále.

Přitom feminismus, liberalismus a koneckonců i touha po rovnosti kdysi začínaly jako touha po svobodě. Leckdo se dnes hlásí k odkazu filozofky, spisovatelky a bytostné feministky Simone de Beauvoir, ale kdo připomene její aféru s nezletilou studentkou lycea v době, kdy byla její profesorkou. Právě po ní začala Simone de Beauvoir bojovat proti jakékoli věkové hranici pro milostné vztahy. A to ve 40. letech minulého století!

Svět se vrací do minulosti a pod bojem za rovnost se dnes více než kdy jindy objevuje boj proti svobodě. V tom si konzervativci s tzv. liberály mohou podat ruce. A kdo ví, dříve či později třeba i s islámskými fundamentalisty.