SAMÉ JEDNIČKY Stačí k úspěchu?

Dokonalé vysvědčení ještě neznamená vstupenku do báječného života plného slávy a bohatství. Děti potřebují i sebevědomí a sociální inteligenci.

Blíží se školní sraz po pětadvaceti letech. Budou se tam ukazovat fotky dětí a probírat, kdo přibral, zplešatěl a kdo to kam dotáhl, což je strašně zajímavá věc. Krásně se ukáže, jak se liší představa úspěchu. Ředitelské místo? Vítězství v městské přehlídce houslistů? Účast na olympiádě? Vnitřní klid a pocit štěstí?

Tak třeba Kristýna se sebou bývá na srazech tradičně hodně spokojená. Hned po obchodce se upíchla na úřadě, našla si milého chlapíka, se kterým má tři děti, všechny jedničkáře. Paráda. I Mirek bude za kinga. Jako první v jejich rodině vystudoval na právníka, přestěhoval se z východních Čech do Prahy a dělá na ministerstvu. Wow. Sandra vždycky výborně tancovala. Nedodělala sice střední, ale založila si vlastní taneční školu, kde má celý rok narváno. Super. Tipuju, že hodně zazáří i Pepíno, protože na sraz dorazí v luxusním fáru a s třemi zlatými řetězy na krku. Zase něco extra.

JEDNIČKÁŘI BEZ PENĚZ?

Blíží se nejen školní sraz, ale i konec školního roku. Když vidím, jak se teď moje děti soustředí na testy, jak chtějí před soudným dnem ulovit co nejvíc jedniček, vzpomínám na pracháče Pepína, který na základce neznal lepší známku než trojku. Stejně tak trsající Sandra... Možná i vy ze svých vlastních zkušeností

a drbů bývalých spolužáků víte, že jedničkáři nebývají nutně ti nejúspěšnější. Knížka ekonoma Roberta T. Kiyosakiho Proč jedničkáři pracují pro trojkaře a dvojkaři pro státní správu tomuto názoru nahrává. Průzkum, který proběhl v roce 2009 mezi absolventy Masarykovy univerzity v Brně, taktéž. Podle něho mají studijní výsledky na profesní uplatnění menší vliv, než si myslíme. Premianti si zřejmě ne vždy dovedou říct o dobré peníze a firmy mnohdy upřednostní toho, kdo si studium dovedl efektivně zorganizovat – sice jen tak tak prolezl, ale stihl přitom sportovat, chodit na brigády nebo do hospod. Pečlivý a svědomitý uchazeč, který měl na vysoké puzení naučit se všechno na plný počet bodů, toho nestihl zdaleka tolik.

Ani koučka Lenka Černá si nemyslí, že by jedničky byly jednoznačnou cestou k úspěchu. „Současné české školství neustálé srovnává děti pomocí známek,

I slavný Karel Čapek míval na základce trojku z pravopisu.

ale na některé z nich to může být obrovský tlak, který se jim nedaří ustát. Někdy se kvůli tomu může uzavřít jejich potenciál. Děti dostávají nálepku podle toho, jaký mají prospěch, a díky tomu se snižuje jejich sebedůvěra.“

O slabinách našeho školského systému by se dalo mluvit hodiny. Jednou z nich je podle Lenky Černé to, že zbytečně posiluje děti v oblastech, ve kterých nemají talentové vlohy. „Pokud dítěti například nejde matematika, ale je nadané na jazyky, proč ještě víc nerozvíjet jeho talent v jazykové oblasti? Vždyť se jí pravděpodobně bude jednou věnovat i profesně. Proč ho zbytečně trápit s rovnicemi?“

V Česku ale bohužel (zatím) nejsme zařízeni na bůhvíjaké rozvíjení talentů, alespoň ne na většině ZŠ. Aby dítě mohlo jednou efektivně ,prolízat‘ na vysoké a stávat se tak více či méně atraktivní pro firmy, musí se na vysokou nejprve dostat. Předtím ještě na gymnázium. A na gympl se nedostanete bez jedniček. Takže zpátky na zem – dobré známky na základce cestu k úspěchu sice nezaručí, ale většina rodičů intuitivně cítí, že ji pravděpodobně ani nezkomplikují. Málokdo svým dětem řekne: „Hlavně abys z toho diktátu nedostal jedničku.“Jedničky jsou fajn. Ale nestačí. Je potřeba máknout i na jiných věcech. Kterých?

Podle Lenky Černé je pro úspěch nejdůležitější odhalit silné a slabé stránky. Všímejte si, při čem vaše dítě ztrácí pojem o čase a zároveň je při tom automaticky, bez velké dřiny lepší než ostatní. Tam se většinou otevírá úspěch. „Úporná snaha o vylepšení slabých stránek může být kontraproduktivní.“

HLAVNĚ SEBEVĚDOMĚ!

Záleží hodně na sociální a emoční inteligenci, protože „mezilidské vztahy kolikrát rozhodují o vyšším postavení nebo úspěšném podnikání,“radí Černá. „Už ve škole se dítě může naučit, jak jednat ve skupině, jak se prezentovat u tabule, v rámci školních projektů formulovat své myšlenky před ostatními. Právě to jsou zkušenosti k nezaplacení a dítě je může v budoucnu využít,“tvrdí koučka.

Vliv má pochopitelně i to, v jaké rodině děti vyrůstají a jaké vzorce chování přebírají. „Rodiče někdy nadávají na školský systém, ale jsou to právě oni, kdo můžou nejvíc ovlivnit úspěch svých dětí.“Nejen třeba tím, že je vedou k finanční gramotnosti. Taky tím, že v nich podporují pocit jedinečnosti a sebevědomí. Budete se možná divit, ale kolikrát paradoxně schází i jedničkářům. Trpívají zbytečně vnitřní kritikou a i drobnou chybu považují za obří selhání. A jak známo, v životě – tedy mimo skleníkové prostředí školy – uspěje ten, kdo se z chyb nesesype, ale poučí.

MOŽNÁ SE NAJDE POZDĚJI

Dlužno říct, že ne u každého se tužby a nadání projeví už na základce. Einstein sice vždycky vynikal v matematice a fyzice, ale třeba Karel Čapek měl na obecné škole trojku z psaní a pravopisu. Možná i z dítka, které v 6. třídě napíše Krakatyt, jednou vyroste pohádkově úspěšný spisovatel. A když jsme u těch pohádek: nezapomínejte, že na první pohled hloupí Honzové nebývají tak docela hloupí, jelikož když slezou z pece, stávají se z nich většinou králové. Se zlatými řetězy.