Popový postrach. Ale smí se to říci, když jde o pietu?

Byl to zážitek? Jistě. Unikát? Bezesporu. Skvělá muzika? No právě, tady už to lehce skřípe. Ale zkuste o tom třeba jen hlesnout, když jde o poctu mrtvým, natož hlavně dětem.

Charitativní Koncert pro Manchester, jímž světové hvězdy uctily památku dvaadvaceti obětí útočníka Salmana Abediho při tamním vystoupení zpěvačky Ariany Grande, se konal necelé dva týdny po tragédii, navíc pouhé dva dny po dalším teroru v Londýně.

Na stadion přišlo přes šedesát tisíc lidí, další sledovali přímý přenos – včetně diváků ČT art, kterých bylo v neděli večer 118 tisíc, což na menšinovém kulturním kanálu znamená nadprůměrné číslo. A britský Červený kříž vybral miliony liber.

To všechno je naprosto nezpochybnitelné; stejně jako síla okamžiku společného vzdoru proti atmosféře strachu. Řečeno s Jarkem Nohavicou, dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Otázka však je, co, kdo a jak zpívá. Že školáci nadšeně poslouchají otravný popový kolovrátek slečen v trikotech a kožešinách, nelze jim vyčítat, ostatně atentátníci se hudebním vkusem neřídí. V pařížském klubu Bataclan přece zabíjeli do taktu rockové kapely Eagles of Death Metal, v Manchesteru zase po trylkování někdejší hvězdy dětského televizního seriálu, poslední varování před hrozbou se týkalo německého festivalu Rock am Ring, a když se jim to bude zdát dostatečně efektní i efektivní, odpálí se fanatici klidně mezi symfoniky, stejně jako mezi Alexandrovci.

Navíc děti ze svých načinčaných lásek vyrostou, z malých ctitelek Dády Patrasové mohou být za pár let punkerky – potřebují jenom čas, který právě obětem koncertu Ariany Grande nebyl dopřán.

A když si tohle člověk uvědomí, skousne vyumělkovanou stylizaci i výlevy, protože ta holčička v brýlích zažívala viditelně druhé Vánoce, když ji vzala sama její modla Ariana Grande za ruku. Jmenovitě holčička z dětského sboru místní školy, jehož někteří členové Abediho útok na vlastní kůži zažili a přežili.

Jistě, v takových chvílích jde každá kritika stranou. Přestože z pohledu mnohých rodičů i prarodičů, generací odchovaných Beatles či Rolling Stones, neexistuje větší hudební nuda než Ariana Grande coby pěstěná princeznička Barbie a její objímání, dojímání, pózování, pusinky, srdíčka.

V citově vypjatém okamžiku nejvyšší tolerance by prošla sítem snad i britská hymna v podání Evy s Vaškem a hošíků z One Direction. Dneska zpíváte pro dobrou věc, máte generální pardon, ve všední dny to zase schytáte – pokud ještě nějaké budou. Kéž by byly.

Ale přesto: není v tom trocha pokrytectví?

Nevidět, že hvězdy, které by si jindy ve vzájemné konkurenční bitvě vyškrábaly oči, se náhle uctívají a vyzývají: „Vezměte někoho za ruku a podívejte se mu do očí...“? Neslyšet, že Katy Perry zpívá falešně? Nepostřehnout, že Ariana Grande – bez ohledu na její obdivuhodné organizační nasazení během příprav celé akce – si nakonec benefici tak trochu přisvojila k vlastní propagaci?

A nezmínit noční můru všech rockerů světa, Justina Biebera s kytarou?

Teprve ve finále, kdy nastoupili Coldplay a po nich Liam Gallagher z Oasis, dostala se ke slovu konečně pravá muzika. Muzika stejně nepopiratelná jako ta láska, kterou si kdekdo bral do úst, muzika bez berliček patetických gest. Prostě dobrá muzika.

Zkrátka i benefiční koncert je pořád koncert. A jestliže zpívání navzdory zlu znamená vždycky sílu, dobré zpívání je ještě lepší.