Britské volby ve zmatené době

Labouristé dotahují náskok, který si v předchozích měsících vypracovali konzervativci premiérky Theresy Mayové. Může za to její váhavost a chyby. Porazit ji však nemohou.

Když 18. dubna vyhlásila britská premiérka Theresa Mayová předčasné volby, konzervativci jásali. Opoziční labouristická strana byla a stále je v naprostém rozkladu. Tři čtvrtiny jejích poslanců neuznávají svého chmurného vůdce Jeremyho Corbyna. Ten totiž nabízí vysoké progresivní i firemní zdanění, hodlá znárodnit veřejné služby, slibuje kdeco zadarmo, ale přitom nedokáže odpovědět na otázku, kde na to v zadlužené Británii vzít. Svůj stínový kabinet musel splácat z krajně levicového křídla strany.

Dubnová nálada voličů dávala státnicky a rozhodně působící premiérce nevídaný náskok devatenácti procentních bodů, který by labouristy po ztrátě Skotska naprosto zničil.

Mayová pochopila, že dvě třetiny Angličanů a polovina Skotů po referendu brexit uznaly. A nepochybovala, že dostane silný mandát k pružnému vyjednávání s Bruselem a vyhne se tak v parlamentu vydírání brexitovými radikály, kteří žádají rozvod s nenáviděnou Unií za každou cenu.

Šéfka konzervativců také na rozdíl od svého soka nabídla voličům realističtější sociální ekonomický program, který není třídní. Vše ve jménu jednoho společného národa. I ona však poněkud nadřadila dirigistickou a pečovatelskou roli státu nad trhem a naslibovala voličům pár bonbonků. Možná ani netušila, jaké se v tom skrývá nebezpečí.

Ve volební kampani sice působila studeně a její volební fráze mnohdy bezobsažně, Corbyn však proti ní vypadal amatérsky, téměř jako bezdomovec. Jeho internacionalistické pacifistické fráze, přesvědčení, že za terorismus může britská zahraniční politika, a na odiv dávaná nechuť k vlastní zemi (odmítl zpívat hymnu u pomníku padlým) mu žádné body přinést nemohly.

Náskok konzervativců vydržel téměř čtyři týdny. Jenže náhle začal padat. A tři dny před volbami se smrskl zhruba na sedm procent. Co se stalo?

Mayová v mediální konfrontaci s útočnými novináři začala po čase působit nejistě a občas, třeba při otázkách, proč snížila počet policistů za Cameronovy vlády, i zmateně. Dokonce odmítla debatovat se svým sokem v televizi.

A když vyšel 31. května konzervativní předvolební program, byla v koncích. Sliboval totiž, že stále rostoucí a neudržitelné náklady zdravotnictví na péči o stárnoucí obyvatelstvo si ti zámožnější musí zaplatit svým nemovitým majetkem. Pokud někdo vlastní dům za více než 100 000 liber, bude nucen náklady státu z dědictví zaplatit. A třeba v jihovýchodní Anglii jsou milionové ceny domů běžné.

Proti dani se okamžitě strhla mediální bouře, na dědictví po rodičích nepochybně čekají miliony dětí, z nichž statisíce na hypotéku nemají. Snad poprvé v dějinách vláda svůj návrh uprostřed volebního klání stáhla. Mayová se projevila jako slabá a nepřesvědčivá, když se lekla voličů a neodvážila se rozumný návrh obhájit. Program měl za cíl sjednotit rozpolcený národ.

Mezi postindustriálním severem a jihovýchodní Anglií s Londýnem zeje hospodářská propast. Stačilo razantně prohlásit, že chudí nemají přispívat na bohaté.

Lze předpokládat, že dělníci na severu Anglie by její politiku přivítali. V médiích se však ozvala střední vrstva. Projevila se klasická válka mezi tradičními voliči konzervativců a nemajetnou dělnickou vrstvou, jíž slíbila premiérka kompenzovat konkurenční znevýhodnění kvůli globalizaci.

Nastává totiž nová, méně liberálně-ekonomická, a hlavně zmatená éra. Stát podnikat neumí a jeho zásahy do tržní ekonomiky nebývají šťastné.

Premiérčiny problémy Corbynovi nahrály. Najednou se nemusel za nic omlouvat, dokonce se učesal, nosí kravatu a mládež v něm začala vidět vzpouru proti establishmentu. Do chátrající strany se mu podařilo vlít trochu elánu, vyhrát volby však nemůže. Chudí seveřané, bývalí voliči strany UKIP, konzervativce rádi nemají, jeho staronové verzi státního socialismu však také nevěří, a tak budou mít ohromné dilema, zda nevlasteneckého Corbyna volit.

Stratégové toryů proto soustředili svou kampaň na ty volební obvody, především na severu, v nichž mají labouristé slabou převahu. A tam by mohla konzervativní politika jednoho národa alespoň částečně zabrat.

Konzervativního premiéra Harolda Macmillana se kdysi mladý, právě zvolený poslanec zeptal, co je v politice nejdůležitější? „Události, hochu, události.“

Třetí masakr v Londýně za pouhé tři měsíce bude mít na výsledek voleb také dopad. Mayové se vrátila státnická rezolutnost a dokázala přitvrdit až na samu hranu politické korektnosti: „Nevystačíme si s obrannou protiteroristickou strategií.“„Byli jsme příliš tolerantní, … Je zapotřebí říct dost.“„Nemůžeme dopřávat nenávistné ideologii bezpečný útulek.“„Bude to znamenat větší pravomoci policie a zpřísněné tresty i za menší provinění.“Nepochybně za projevy nenávisti, což doposud anglické právo trestat neumožňovalo.

Corbyn má smůlu. Mayová připomněla parlamentu, že vždy hlasoval proti udělení větších pravomocí policii i proti antiteroristické legislativě a odmítal, aby speciální jednotky střílely s cílem zabíjet. „Jak jsme viděli v sobotu, tato strategie se osvědčila a já ji absolutně podporuji.“

O kolik volby vyhraje, nevíme, troufl bych si však tipovat, že její slabá parlamentní, tzv. pracovní většina sedmnácti poslanců stoupne nejméně na padesát a její prestiž i mandát k vyjednávání v Bruselu budou přece jen posíleny.

Mayová po třetím útoku v Londýně za tři měsíce přitvrdila až na hranici politické korektnosti.