Heydrich a odboj, půl napůl
S premiérou Smrtihlava, jenž tak jako loňský Anthropoid líčí atentát na Heydricha, nutně vyvstane otázka: Je lepší, horší, stejně prostřední či stejně sporný, ale jinak?
Zhruba lze odpovědět, že ani Smrtihlav nemá na Sequensův Atentát, ale chválabohu nebudí vyložený posměch a liší se zejména svou koncepcí. Protože pozornost dělí půl napůl mezi osudy, které se proťaly 27. května 1942, tedy mezi říšského protektora Reinharda Heydricha a naše výsadkáře z Anglie v čele s duem Kubiš–Gabčík.
Zhrzená princezna
Právě k onomu průsečíku se francouzský režisér Cédric Jimenez vypraví několikrát, načež zařadí zpátečku k předchozím dějům. V první půli filmu až do roku 1929, kdy se důstojník ubíjející čas šermem a sexem potká se svou příští manželkou.
Ač film potřebuje úlevně málo řečí a zejména málo velkých slov, od první chvíle je jasné, kdo tu bude diktovat. Zhrzená princezna, slečna ze zámku hýřícího kdysi leskem, ví přesně, co chce: totiž Heydricha a s jeho pomocí staré zlaté časy silné země, již slibují nacisté.
Zajímavá, protože nepříliš známá kapitola představuje partu zdánlivě neškodných tatíků v čele s Himmlerem ještě před nástupem k moci u domáckých večeří, kde Lina Heydrichová plní roli zákulisní lady Macbeth třetí říše. Podobně pak už za války účinkuje obraz řevnivosti bezpečnostních složek, shrnutý Heydrichovou zkratkou „wehrmacht dobývá, my čistíme“– a třeba popravy po vpádu do Polska zraňují brutalitou, byť symbolika venkova podobně jako dobových nevěstinců sází klišé na klišé. Jason Clarke coby Heydrich je nepříjemný v každé vteřině, i při sebekontrole před výbuchem, z jeho chladné úřední kalkulace mrazí a v jedné z nejsilnějších scén poté, co v roce 1941 obsadí kamuflovaný Pražský hrad, dá své ženě v podání Rosamund Pike surově pocítit, že ji dávno přerostl.
Tady se příběh lomí a znovu se vrací v čase zpět, k výcviku československých jednotek ve Skotsku a výsadku atentátníků; odkud už děj postupuje ve známých kolejích. Kupodivu jména v angličtině tu zní čistěji, Jack O’Connell a Jack Reynor působí civilněji než fešné tváře z Anthropoidu, Mia Wasikowská typem přesně odpovídá Anně Geislerové a především se tady šetří plakátovými hesly i hrdinným odhodláním.
Jsem cizinec, nic nevím
Přitom Smrtihlav stihne vcelku přehledně domácí odboj Tří králů od Josefa Mašína po Václava Morávka, věcnou přípravu akce i střízlivěji pojaté romantické pletky. Atentát je nasnímán slušně, odvetné údery si vystačí bez komentáře, dusné napětí v kostele připomíná western a finále není tak thrillerově předimenzované, třebaže též podléhá pokušení přidat přestřelce munici.
Což zdaleka není jediná věcná nepřesnost zaviněná dílem uměleckou licencí – velehory vypadají honosněji než kopečky a kupa mrtvol efektněji než pár postřelených, dílem náhražkovými maďarskými kulisami. Divák si prostě musí znovu v duchu opakovat – jsem cizinec, nic o tom nevím, aby Smrtihlava přijal.
Na druhou stranu však nenajde místa výslovně trapná či snově vyumělkovaná jako v závěru Anthropoidu. Spíše může roztrpčit, kolik prostoru tu má antihrdina – ovšem film vznikl podle knihy HHhH, nazvané zkratkou německého úsloví, že Heydrich je Himmlerův mozek. A čiší z něj fascinace jak systematickým zlem původce „konečného řešení“, tak lidmi, kteří se mu nebáli postavit. Je-li Heydrich pocitově vidět víc, může za to skvělý Clarke.