Design z odpadu
Inspirace popkulturou, konzumní společností a těmi nejběžnějšími předměty. Tak by se dala shrnout práce Maxima Velčovského, českého designéra, který svým nekonvenčním přístupem vykročil do světa designu pravou nohou. Tedy spíše holínkou.
Maxim Velčovský se narodil v polovině sedmdesátých let do rodiny malíře Josefa Velčovského. Maxim i jeho bratr Kryštof byli odmalička zapálení do umění. Navštěvovali společně lidovou školu umění a vydali se studovat stejnou střední školu, kterou v rodném Uherském Hradišti absolvoval i jejich otec. Po dokončení se jejich cesty rozešly – Kryštof začal studovat teologii a Maxim pokračoval ve studiu designu na vysoké škole v Praze, kde dnes působí jako vyučující. Zároveň je uměleckým ředitelem úspěšné české designové značky Lasvit a působí i ve svém původním studiu Qubus.
KONZUM Z PORCELÁNU
V keramickém ateliéru Václava Šeráka se seznámil s materiálem, který prochází celou jeho tvorbou. Porcelán byl po léta typickým vývozním artiklem, ale vedle skla i materiálem, z něhož vznikla nejslavnější díla českého designu. Maxim Velčovský ovšem jako první uchopil tuto ,klasiku‘ ze zcela opačného konce. Už od dětství ho fascinovaly výdobytky konzumního světa a popkultury. Ještě za minulého režimu se bavil sbíráním plechovek od ,západních‘ nápojů, kvůli kterým nelenil ani vybírat odpadkové koše kolem ambasád. V pozdější době ho začal fascinovat design z dob socialismu. Nejen typický ,brusel‘, ale i výtvory, které vznikly v reakci na tuto éru: sériově vyráběné kousky, které bychom svého času našli v každé panelákové domácnosti, ale i vlastnoručně vyrobené kutilské počiny, které se soudobými trendy inspirovaly.
Fascinace běžnými, spotřebními a v zásadě triviálními předměty se stala jeho tvůrčí filozofií. Věci, nad kterými se člověk běžně ani nepozastaví, povznesl Velčovský už během studií na design. Jak sám říká, baví ho recyklace. A to i v designu. Už za studií tak vzbudil ohlas porcelánovými kelímky, které přesně kopírovaly tvar jednorázových plastových nádobek na pití. Následovala porcelánová verze uříznuté PET láhve od coly. A o rok později slavná holínka. Váza ve skutečnosti nese jméno Waterproof a v původní verzi šlo o čistě bílou porcelánovou vázu ve velikosti i tvaru gumáku, který dostal jiný, vlastně zcela opačný smysl.
DESIGN SE ŠPETKOU IRONIE
Maxim Velčovský byl jedním z prvních designérů u nás, kteří si začali takto pohrávat s běžnými předměty. Obyčejná holínka, odlitá z porcelánu, se stala senzací, a úspěch sklízela i na zahraničních designových veletrzích. Doma ji má manželka zpěváka Ozzyho Osbourna nebo módní návrhář Jean-Paul Gaultier, který má koneckonců k módě podobný přístup jako Velčovský k designu. Několik holínek bychom našli i ve studiu jiného slavného designéra, Philippa Starcka. Nápad Velčovského vyvolával diskuse: Nedělá on si ze všeho tak trochu legraci? Není to jen kopírování? Tak trochu ano, ale v tom právě vězí genialita autorových návrhů. Ke kopírování se navíc sám hrdě hlásí, ale zároveň zdůrazňuje, že je třeba tak činit s originalitou. Říká, že máme právo s již hotovými věcmi pracovat a používat je jako jakýsi materiál.
V případě holínky se to povedlo na sto procent. Díváme se na ni a jako první chválíme skvělý nápad. A také jistou ironii a humor, který se díky podobným kouskům dá vyjádřit i skrze design. Znát je to především na další verzi holínky, která je ozdobena vzorem cibuláku. Další notoricky známá záležitost, která se v dobách minulých dostala z tradičního porcelánového servisu až na plastové talíře a ubrousky. Proč by ji tedy Velčovský nemohl recyklovat právě na své váze? Nebo třeba na bustě Lenina, další z řady jeho designových recesí, která perfektně reflektuje dobu socialismu.
Váza Waterproof se prakticky ihned dostala do sériové produkce. K dostání je v pravé i levé variantě (původní smysl tedy zůstává vtipně zachován) a ve více dekorech: kromě čistě bílé, černé a dvou verzí cibuláku vznikly nově i luxusně působící holínky s metalickou glazurou.