Pět tisíc kilometrů do Lidic
Po stopách válečných hrůz se před 45 lety vydalo osm žen motoristek.
Aleně Havlíkově bylo dvanáct, když na sklonku války sledovala v rodné Mladé Boleslavi transporty stovek zajatců. Němci je vodili okrajovými ulicemi města. „Vidím to jako dnes. Bledé tváře lidí, kteří otevírali ústa a němě prosili o jídlo. Babička u okna jen spínala ruce. Ve dne se lidé báli z domu, ale v noci jsme roznášeli balíčky s jídlem všude, kde se předpokládalo, že transport druhý den půjde,“líčí třiaosmdesátiletá zakladatelka 1. ženského automotoklubu.
Tahle nadlouho zapomenutá vzpomínka z dětství se jí znovu vybavila v roce 1972. Bylo to během cesty po místech, která postihl podobný osud jako Lidice. Šlo o výjimečnou událost – nejenže cesta začala 10. června, tedy přesně třicet let od vypálení Lidic, ale i tím, že se na ni vydaly jen ženy. Osm členek takzvaného Modrého týmu, jak si v automotoklubu říkaly.
Trasa s dvaatřiceti zastávkami měřila na pět tisíc kilometrů.
„Vyjížděly jsme z Prahy ve třech autech, která zapůjčily podniky Mototechna a Motokov. Měla barvy trikolory – bílý trabant, modrá škodovka a červený moskvič. V místě srazu na Pankráci nám popřála šťastnou cestu slavná závodnice a čestná předsedkyně našeho automotoklubu Eliška Junková,“vzpomíná Alena Havlíková, která tehdy ženský tým vedla.
Na místa tragédií
I když byla zapálenou motoristkou, tentokrát za volantem neseděla, aby mohla celou cestu zdokumentovat. Sama řidičský průkaz získala až v pokročilé dospělosti a musela o něj zabojovat. Její dědeček, zaměstnanec firmy Laurin a Klement, v ní sice objevil talent a ve čtrnácti ji naučil řídit malý náklaďáček, dlouho však na silnici kvůli oční vadě nemohla. Teprve když v roce 1969 založila ženský automotoklub a začala propagovat motoristický sport i jako redaktorka časopisu Za volantem, odhodlala se k dalšímu pokusu. Na oční klinice jí nakonec povolili řídit s výhradou, že nesmí na silnici za snížené viditelnosti ani za deště. Konečně si mohla koupit trabant. Ženský Modrý tým už dříve testoval pro firmy kvalitu vozidel. V roce 1972 se však stalo hlavním cílem týdenní putování po Československu a uctění památky válkou nejvíce postižených míst. „Vyprávění přímých účastníků lidické tragédie nám bralo dech. Třeba Marie Šupíková z Lidic byla určená v deseti letech k poněmčení. Když jí bylo patnáct, svědčila v Norimberku o tom, co zažila,“vzpomíná dnes seniorka. „Nebo Leskovice na Vysočině,“pokračuje. „Tamní muži 5. května 1945 odzbrojili spolu s partyzány železniční strážní oddíl příslušníků wehrmachtu. Jenže pak se objevila ve vsi auta s esesáky. Chodili od domu k domu, vypalovali je a lidi vraždili. Leskovičtí nám ukázali album, takže jsme viděly spáleniště i ohořelá lidská těla. Viděly jsme i tváře vrahů, skoro dětí. Také jejich velitel Walter Hauck byl mladý a po válce si klidně chodil po ulicích. Veškeré žádosti o jeho vydání byly bezvýsledné,“líčí Alena Havlíková.
Upálili je zaživa
Když byla ve východních Čechách vysazena skupina Silver, parašutisté se nemohli obejít bez pomoci domácích odbojových organizací. Radiostanici umístili do lomu Hluboká kousek od Ležáků, a ta od ledna 1942 téměř denně až do heydrichiády vysílala a přijímala rozkazy pro další činnost parašutistů v republice.
Po atentátu se gestapu podařilo zatknout hlavní spolupracovníky skupiny Silver a Němci našli stopu vedoucí do Ležáků. Osud vesnice byl tak zpečetěn. „V Ležácích jsme hovořily s bývalým partyzánem Oldřichem Šafářem. Vyprávěl, že každý, kdo se k nim dal, chodil do Ležáků skládat přísahu. A nejvíc obdivoval odvahu žen. Osmnáctiletá radistka Máša Poljaková prý bez hlesu nosila na zádech 35 kilogramů těžkou vysílačku a tvrdě si prošlapávala cestu v hlubokém sněhu jen v polobotkách. Lékařka Lydia Smyk partyzánům léčila rány a honila je, aby se myli v potoce. Obě padly.“
Cesta Modrého týmu vedla také přes osadu Ploština, kde Němci přikázali obyvatelům skákat do domů, které předtím zapálili. A stříleli po každém, kdo se snažil z plamenů uniknout. Tři automobily dorazily až do slovenských obcí a nevynechaly ani Terezín.
„Po návratu nám nebylo do řeči “
O tom, co ženy na své „expedici“zažily a co slyšely od pamětníků, Havlíková napsala reportáž na pokračování. Stále má ve svém pankráckém bytě schované výtisky zažloutlých časopisů, ve kterých nostalgicky listuje. „Za ten týden jsme vyslechly a uviděly tolik, že nám po návratu dlouho nebylo do řeči. Jeden automobilový závodník řekl, že člověk v cíli není tentýž jako u startu. Teprve po této cestě mi došla hloubka onoho výroku,“dodává.