Jak vycvičit nového učitele
Projekt Učitel naživo staví na praxi. Ta na fakultách chybí.
Radka Hrdinová reportérka MF DNES
e osm hodin ráno, základní škola nedaleko Nuselského mostu v Praze. V jedné z učeben se schází netradiční třída o šestnácti žácích. Tvoří ji studenti učitelství, mámy na mateřské i lidé, kteří nikdy nestáli před třídou, ale do budoucna uvažují o změně profese.
Společné mají to, že se před necelým rokem zapojili to projektu Učitel naživo. V podmínkách výchovy učitelů v Česku je to unikátní záležitost. Intenzivní roční program je naplánovaný tak, že zabere dva a půl dne v týdnu, podíl praxe a teorie je půl na půl.
„Vadil mi nedostatek praxe. Představa, že si mám po pár dnech zkušeností stoupnout před třídu a učit, mě děsila,“vysvětluje Eva, studentka pražské pedagogické fakulty. Není jediná, která to tak vidí. Dostat více hodin praxe do studijních programů na pedagogických fakultách se ale nedaří. I z finančních důvodů. Posadit studenty do posluchárny je levnější a to se na chronicky podfinancovaných pedagogických fakultách počítá.
První rány ošetřeny
Dnes mají budoucí učitelé trochu netypický program. Polovinu dnešního výcviku věnují zážitkům z výletu do ciziny, při kterém navštívili několik velmi odlišných škol. Pár minut po zvonění jsou rozděleni do skupin a debatují o tom, co je na navštívených školách zaujalo.
Netypický je dnešní den proto, že se obvykle věnují nácviku dovedností, které využijí přímo za katedrou. To, co „probrali“, si pak každý pátek pravidelně zkoušejí v roli učitele.
Na praxi studenti projektu Učitel naživo chodí do tréninkových škol, těch je zatím celkem čtrnáct.
Že výcvik učitelů praxí funguje, je vidět i na problémech, se kterými se budoucí učitelé potýkají. „V říjnu byl folklor to, že neuměli postavit vyučovací hodinu. Teď už se naši studenti nebojí stoupnout si před třídu, mají ošetřené první rány. Mohou už se svými žáky jít do větší hloubky. Když jim dáváme zpětnou vazbu, řešíme proces učení, individualizaci hodiny, badatelskou výuku,“popisuje pokrok svých studentů Michal Dubec, jeden ze dvou průvodců projektem.
Než se nadchl pro projekt Učitel naživo, pracoval na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Už léta učí učitele například to, jak motivovat žáky, jak s nimi komunikovat nebo jak vést tým.
„Lidi, kteří se do projektu Učitel naživo přihlásili, jsou nastavení na experiment. Hned přemýšlejí o tom, jak to, co se tu naučí, využít ve výuce, není to žádná slovní pedagogika,“rozhlíží se Michal Duben po skupinkách svých studentů, kteří kolem sedí na koberci skloněni nad flipchartovými papíry.
Vlastní zkušenost k nezaplacení
Zatímco spolu mluvíme, dokončují práci. Když si pak navzájem porovnávají svoje závěry, na tom, jakým způsobem se k práci ostatních vyjadřují, si trénují, jak se vyjadřovat k práci dětí ve třídě. Zásady jsou jasné – pozitivně, věcně a tak, aby to ukazovalo, jak se mohou zlepšit.
Dávají si zpětnou vazbu – navzájem si je hodnotí, kritizují. Jenže tak, aby si z toho druhý vzal jasný recept na zlepšení. Co zabere na ostatní tady, se stejným efektem zabere i na žáky.
Funguje to i obráceně – na hodiny teorie studenti nosí situace, se kterými se potkali při praxi ve škole. „Tohle je úleva, když máte komu říct, co se ve škole stalo, a dostanete k tomu zpětnou vazbu,“říká Mirka Kubalkovská. Je doma na mateřské a kromě projektu Učitel naživo se připravuje na státnice z filozofie.
„Výzkumy po celém světě ukazují, že nejefektivnější cesta k pozitivní změně ve školství je zaměřit se na učitele,“vysvětluje základní myšlenku, která je za Učitelem naživo, vedoucí projektu Martin Kozel.
V tuto chvíli se připravují na druhý ročník, kdy kromě intenzivního ročního studia nabídnou i program rozložený do dvou roků, který by byl přístupnější pro studenty, kteří už pracují.
Kromě toho usilují o to, aby ministerstvo školství akreditovalo Učitele naživo jako vysokoškolský program, který poskytuje vzdělání na úrovni učitelského minima. Bez toho sice studenti v programu získají dovednosti učitele, bude jim ale chybět kvalifikace, bez níž učit nemohou.