Británie se propadá do chaosu

Theresa Mayová prohrála, opozice nevyhrála, trvalou koalici nadlouho nesestaví, i kdyby se o to chtěla pokusit. Patová situace znamená hrozbu dalších voleb na podzim.

Další volby mohou opět rozhodnout zcela neočekávaně a stabilní vládu nevytvořit. Průzkumy i politické komentáře se už potřetí za poslední dva roky naprosto mýlily. Ani volební vítězství Camerona před dvěma lety, ani brexit nepředpokládaly. Snad až na poslední den.

Co se vlastně stalo? Tak jako v Americe i v Evropě (snad s výjimkou Německa) se voliči bouří proti etablovaným stranám levice a pravice hlavního proudu a vidíme to i u nás (syndrom Babiš). Politický systém v očích lidí selhal. Lidé politikům nevěří a dělají si starost o budoucnost, společnost je rozdělená na mnoho protichůdných názorů, každý volí hlavně proti straně, která ho štve nejvíc. Politici před lidovým odporem tápou.

Předčasné volby v Británii způsobil plebiscit o brexit. Nezvolená premiérka slabé vlády usilovala posílit svůj mandát jak vůči opozici, tak vůči EU. Většina občanů se sice s odchodem z Unie smířila, ale mnozí se obávají hospodářského poklesu po takzvaném tvrdém brexitu. Mayová jej charakterizovala tak, že lepší žádné smlouvy než smlouvy špatné. Unie ale hodlá vyjednávat s Británií jako s poraženým národem, z Bruselu se ozývají hlasy o potrestání Británie, o okamžitém rozvodovém vyrovnání do výše 100 miliard eur a jurisdikci Evropského soudu nad legislativou království i po rozvodu v záležitostech lidských práv, obchodu a migrantů.

Absurdní socialismus

Přesto o tomto problému během voleb nikdo nemluvil, labouristický vůdce Jeremy Corbyn totiž brexit volky nevolky uznal, sliboval ale kompromisní ekonomickou dohodu, jež by suverenitu státu a omezení migrantů v podstatě znemožnila. Volební klání se od 31. května soustředilo na hospodářské sliby a nápady obou stran, ale ve skutečnosti šlo také o souboj dvou osobností a o střet establishmentu se vzbouřencem.

Mayová zklamala na všech frontách. Největší chybou konzervativních stratégů byla slibovaná konfiskace nemovitého majetku starých lidí, dlouhodobě nemocných ve státní péči. Děsivý a rostoucí problém financí zadluženého pečovatelského státu o stárnoucí populaci. „Dementní daň“narazila na odpor středostavovské vrstvy v Londýně a v zámožné jihovýchodní Anglii, Mayová sice okamžitě ucukla, ale jak ukázal pokles tradičních voličů, ztratila důvěru i prestiž. Ve volební kampani nelze brát, lze pouze rozdávat a slibovat, že bude líp!

Fantastickou chladnokrevnost profesionálního revolucionáře prokázal její sok, pučista Corbyn, jenž čirou náhodou (podle změněných hlasovacích pravidel) ovládl Labouristickou stranu. Tento dávný přítel irských teroristů, antimonarchista a extrémní socialista s ledovým klidem vysvětloval svůj absurdní program zestátnění veřejných služeb (železnice, voda, energie atd.), vysokých daní a rozdával plnou neexistující hrstí. Apeloval na nezkušenou mládež, která nepamatuje katastrofální státní a odborářský socialismus 70. let, a zabodoval u ní slíbeným zrušením školného. Mladí lidé jsou také ze tří čtvrtin pro setrvání v EU a tentokrát šli k volbám v mnohem větším počtu než minule. Corbynovu bouření proti světovému pořádku aplaudovaly tisícové demonstrace nadšenců.

Největší průšvih, a do jisté míry i nevyhnutelný, si způsobili konzervativci sami. Domnívali se, že je Mayová „železná lady“, a kampaň postavili výlučně na její osobě a charakteru. Ve skutečnosti se projevila jako studená a nudná, mluvila o rozumné stabilní politice odpovědnosti, rozhodnosti atd., jejím dřevěným nicneříkajícím frázím tleskalo malé, přísně vybrané publikum a novináři. Jednoduše řečeno, byla nepřesvědčivá. Na veřejnost se neodvážila (prý kvůli bezpečnosti) a se svým odpůrcem odmítla v televizi debatovat. Především ale nedokázala razantně vyvracet Corbynův absurdní socialismus, jako blahé paměti Margaret Thatcherová, a to z jednoduchého důvodu – sama se chystala posílit roli státu na pomoc chudším i na úkor tržního hospodářství.

Oslabené království

Konzervativci a já s nimi jsme byli přesvědčeni, že další krvavý atentát v Londýně premiérce volby vyhraje. Nevyhrál. Mluvila sice ostře a výhrůžně, bylo už ale zřejmě pozdě. Do voleb šla, aby ukázala svou sílu, rozhodnost a pevnou vůli, národ byl přesvědčen o opaku.

Střet Mayové s Corbynem vyjevil přece jen jednu zásadní věc. Ve zmatené době může politik hlásat sebevětší nehoráznosti, musí ale vypadat přesvědčeně, ne-li přímo zaníceně. Etablovaným politikům prostě nikdo nevěří, dokazuje to Amerika i Francie, nastává politický chaos, ani rebelové (Trump a Macron) si neradí. Británie je rozpolcená všemi směry, metropolitní obyvatelstvo proti venkovu, mládež proti důchodcům, nacionalisté proti internacionalistům, dělníci proti inteligenci, možná že i ženy a muži hlasují statisticky rozdílně. I v tak uvážlivé Anglii zdravého rozumu jako by se vytratila autorita, velká to příležitost táborových řečníků.

Co bude dál, nikdo neví. Jak dlouho vydrží premiérka odolávat tlaku a nepodá demisi, se uvidí. Konzervativcům jako by chyběla náhradní osobnost. Brexit sice nastane, druhé referendum se konat nebude, ale oslabené království nebude mít sílu a bude vydáno eurokratům napospas. V Berlíně, Bruselu a Paříži se radují.

I v uvážlivé Anglii jako by se vytratila autorita, velká to příležitost táborových řečníků.