Jak se konec školy potkává se začátkem práce
Konec školní docházky je zároveň začátkem docházky jiné – pracovní. Tedy měl by být. Žijeme v době ekonomického růstu a říká se, že kdo opravdu chce, práci sežene, to ale nic nemění na tom, že přechod ze školy do pracovního procesu skřípe. A to v tom, jak se řada školních oborů ne a ne napojit na nabídku pracovního trhu. Ty dvě části se ve spoustě studentských příběhů prostě nepotkávají.
Ano, práci sežene kdekdo. Je to ve většině případů práce, na kterou se student několik let připravoval? Není. Je to práce, ke které potřebuje zrovna svou střední nebo vysokou školu? Také není...
Firmy se shodují, že řada českých škol chrlí zástupy více či méně hůře nezaměstnatelných lidí. Představy studentů, kteří čerstvě opustili své školy, a zaměstnavatelů se totiž úplně nepotkávají. A ne zrovna lichotivě se o absolventech vyjadřují rovněž pracovní agentury, pokud už studenti skončí v jejich péči.
Nechme stranou obory, které si firmy rozebírají už na školách a perou se o to, která jim nabídne lepší podmínky. Třeba strojařům... Vysmátý je také IT sektor, nemocnice si nadbíhají lékaře a sestry, strach z nezaměstnanosti nemusí mít ani učitelé – tedy aspoň pokud se spokojí se svými platy a nebudou se dívat po jiném, finančně zajímavějším uplatnění.
Spousta absolventů ještě větší spousty oborů a různých paoborů takové štěstí nemá. Ohlasy z firem a agentur: „Absolventům rozhodně nechybí sebevědomí. Jen je nemají čím podložit. Začátek je vždy stejný – přehnané požadavky. 30 tisíc nástupní plat (mimo Prahu). Služební auto, notebook. Přesčas je problém. Vlastně vůbec práce jako taková je problém. Přijde jim, že jí je moc. Cizí jazyky jsou taky problém – diví se, že jeden už dnes začíná být málo. Oni umí anglicky – trochu. Ne vždy. Na štíru jsou i s dalšími vyučovacími předměty, které bychom u nás užili. Pro naše potřeby jsou nepoužitelní, ve školách je učí absolutně mimo naše potřeby. Takže zaměstnance učíme znovu.“
Učí je znovu, pokud je co učit. Řada absolventů podle společností vůbec netuší, že studovali úplně špatnou školu a mají v ruce papír ke zbytečnému oboru. V reálném životě se mu říká vstupenka na úřad práce. A je úplně jedno, že pracovní trh se zrovna nachází ve fázi nízkých čísel nezaměstnanosti – křivka věčně klesat nebude.
V čem je problém? Koncepce českého školství má mít před pracovním trhem náskok pěti deseti let. Má stav trhu práce předbíhat. Místo toho jej dohání: chybějí účetní? Spustíme projekt na podporu účetních – za deset let bude účetních dost...
Zároveň platí, že na obory, které jsou na trhu práce žádané, děti nechtějí. Nebo lépe – rodiče je tam nechtějí. Lepší je přece chodit v košili s kravatou, ne v montérkách. Kam v té okravatěné košili po škole, nejlépe ještě po střední, budou někdejší děti chodit, už nikdo neřeší. Nikam – představa středoškolských manažerů, poradců a jiných lákavých zaměstnání, o které se firmy perou, je mylná.
Osobně jsem nestudoval špatnou školu. Coby absolvent gymnázia, jež není zbytečnou školou pro ty, kteří pokračují na školu vysokou, jsem se jen na tu vysokou před téměř třiceti lety nedostal. Pracovní trh se mi zavřel. V ten moment jsem byl pro nabídky se středoškolským vzděláním neviditelný. Nastoupil jsem jako nekvalifikovaný dělník v Kovoně Karviná. Vyráběl jsem z pryskyřice a skelných nití skruže, roury a ještě větší roury. Dodnes jsem za tu zkušenost vděčný. Vztahy mezi absolventy a trhem práce by ale přece jen měl řešit někdo jiný než škola života.