Roboti v srdci Googlu
Co budou dělat lidé, až všechno budou dělat roboti? ptám se a mám neodbytný pocit, že na robotizaci, elektronizaci a automatizaci dře ve světě mnohem víc lidí, než kolik se jich snaží přijít s vážně míněnými strategiemi, co pak s těmi „přebytečnými lidmi“. Až první robot spáchá sebevraždu nebo uvěří v Boha, jak si představuji důkaz toho, že bude vládnout vědomím, bude pozdě.
Paradoxem doby je fakt, že jakkoli zmiňované procesy chápeme jako cosi „odlidšťujícího“, jsou výsledkem naší vlastní práce. Tak jakápak nepřirozenost? Virtuální svět, svět tam „jinde“, kam se uniká, tu byl ostatně v nějaké formě vždy. Literatura je přece taky takový virtuál umožňující prožívat cosi mimo tento svět jako skutečné. Jako bychom tu jednoduše nikdy nebyli rádi a proměnou procházely jen ony způsoby „zdrhání“. I snaha o zefektivnění práce, ona svůdnost vedoucí ke konečnému vyšachování člověka z pracovního procesu, tu byla odjakživa. V devatenáctém století lidé, již se o svou práci báli, ničili v továrnách stroje.
A dnes? To, co se tehdy zdálo trapné jako akt, je dnes nepředstavitelné byť v podobě pouhé myšlenky. Zkuste někde říci, že elektronizace zvyšuje naši závislost na připojení a je otázkou, kdy a kde je skutečně smysluplná. I takto opatrně formulovaná výtka se setká nejspíš jen s ušklíbnutím. Jako by šlo o proces, který z neznámých důvodů nesnese žádná „ale“, a já se ptám, je-li to důsledek hegemonie technologické lobby, lenosti myslet, nebo oné lidské lačnosti po inovaci, jíž jako by scházela pojistka nejen v lidském intelektu, ale také v legislativě společnosti. Je nakonec příčinou nezájmu o nezamýšlené důsledky technologického vývoje evoluční nastavení našich hlav?
Učinit ženu místo na muži závislou na telefonu je zrůdná cesta k emancipaci.
To vše běželo tou mou, když jsem se před pár dny ocitla ve švýcarském Curychu, evropské vývojářské centrále Googlu. Rozsáhlá stavba na okraji města, ráj monokultury zhruba dvou tisíc mužů mezi pětadvaceti a čtyřiceti, kteří zde, pokud nemají rodinu, tráví často dobrovolně svůj veškerý čas. K dispozici mají kromě rozsáhlých openspaců kavárny, restaurace, umělou džungli, relaxační místnost s akvárii plnými ryb, masážní salon, hudební zkušebnu, kino, salon s množstvím knih a umělým krbem. Všude dostupné kávovary a lednice s dobrotami, ovocem a nealko nápoji jsou pak už jen třešničkou na dortu ďábelsky svůdného místa s étosem práce jako hry užitečné lidstvu.
Petr, jeden ze zhruba třiceti Čechů, kteří zde pracují, dělá v týmu Google maps. Jeho tým se zabývá zpřesňováním orientace ve městech bez označení ulic. Orientaci ve smyslu „nachází se naproti budově školy, vlevo od velkého stromu a vedle kadeřnictví“nahrazuje systémem metr krát metr velkých čtverců s přesnými souřadnicemi. Jsou prý již místa, kde tyto souřadnice jako udání adresy akceptovala jako oficiální dokonce i místní pošta.
Petr s hrdostí vypráví, jak kdesi na Blízkém východě, kde se nesluší, aby žena na ulici oslovila muže s otázkou, jak se někam dostane, se díky tomuto systému ženy již nemusí obávat vydat se někam, kde to neznají. Sledují pouze telefon, jenž je neomylně vede k zadaným souřadnicím.
Jenže učinit ženu místo na muži, kterého se ptát nesluší, závislou na telefonu, je zrůdná cesta k emancipaci. Vše, co jsem v Googlu viděla a slyšela, však právě takový přístup hrdě deklaruje. Ono „co vlastníte vy, vlastní vás“zde dosahuje bez pardonu absolutních hodnot. Co to znamená? Na můj dotaz na existenci týmu, který by se zabýval nezamýšlenými důsledky strukturálních změn podobných té s těmi souřadnicemi (neexistenci ulic znám z ročního pobytu v Ulánbátaru a místní se ve městě orientují bez problémů), Petr reaguje slovy: „Kdybychom měli všechno domýšlet, nemohli bychom dělat nic.“Říkám si, kolik zla a kolik dobra by to v součtu přineslo? Kdyby se ten barák Googlu teď a tady zavřel, mě neděsí zdaleka tolik jako fakt, že zde tuny mozků intenzivně pracují na změnách, o nichž pořádně netuší, k čemu povedou, a hůř, takový zájem mají v podstatě za nežádoucí.