Jak slavnou ruskou básnířku i její bližní semlely dějiny
Alena Slezáková redaktorka MF DNES
Její problém spočíval v tom, že v duchu stále žila ve světě, který existoval před revolucí nebo někde v romantické poemě z devatenáctého století. Tak v románu Náš všední život charakterizuje svou matku, slavnou ruskou básnířku Marinu Cvetajevovou, její dcera Ariadna Efronová, zvaná Alja.
Finská autorka Riikka Pelo vytvořila tímto neobvyklým životopisem impozantní a ambiciózní knihu nejen o rozporuplném vztahu dvou výjimečných žen a jejich blízkých, ale především o tom, jak dějiny dokážou sešrotovat člověka.
Marina, před revolucí mladičká múza, která předčítala své verše před naplněnými sály, za ruské občanské války stejně jako mnozí jiní třela bídu a její mladší dcerka zemřela hlady v sirotčinci. Její manžel Sergej Efron bojoval na straně bělogvardějců a se ženou a dcerou se setkali až v emigraci. A mladičká Alja se potýkala s nároky, které na ni matka kladla a které byly nad dětské síly.
Trable emigrantů
A návrat z emigrace? Sergej se v Paříži dal do služeb sovětské tajné policie, s níž spolupracovala i dospělá Alja. Oba se vrátili do Sovětského svazu, kam je v roce 1939 následovala i Marina se synem. Nepomohla si.
Tři roky, které rodina strávila v první půli dvacátých let v Československu, se s odstupem času jevily jako doba relativní pohody,
„Tajemství je strašně moc, to se nedá za jednu dvě návštěvy pobrat,“přiznává Bartoš. Jako v Pomezí bude lepší než vytrvale pronásledovat jednu postavu spíše nechat se unášet atmosférou, zkoumat volně dostupné indicie a prostě si nechat jitřit fantazii. „Režiséři chtějí, aby scény byly zajímavé pro ty, kdo někoho sledují, i pro ty, kteří dané postavy vidí poprvé,“dodává herec. „Snažíme se scény vyjádřit více pohybově,“srovnává Dvořáková s dialogy nabitým Pomezím.
„Představení by mělo fungovat Marina tu také napsala některá svá významná díla.
A Paříž, kam v roce 1925 Efronovi odjeli, sice byla centrem ruských emigrantů, ale neortodoxní básnířka do této společnosti nezapadla. V sovětském Rusku čekal na Sergeje a Alju navzdory jejich komunistickému přesvědčení kriminál – a Marinu na počátku války s nacisty trpký konec v tatarské Jelabuze poté, co marně sháněla jakoukoli práci.
Krutý pohled
Riikka Pelo v románu časově rozkročeném přes dvě desetiletí pozoruje Marinu především Aljinýma očima a není to laskavý pohled, místy se až blíží krutosti.
„Vy jste v životě neuměla milovat nic jiného než svou vlastní duši, a ta je naprosto zlomyslná a
„Jsme v současnosti, v roce 2017 na Mazance v Praze, díváme se zde na nové vily,“přibližuje Dvořáková. Pozvání tedy zůstává zcela v současnosti, fantazii se však meze nekladou „Vycházíme i ze Sandmana,“přiznává mladá herečka inspiraci slavným Gaimanovým komiksem. „Každá postava nese nějaké téma, které ji trápí,“naznačuje Brychta.
Jeho tvůrčí tým se imerzivním divadlem zabývá dlouhodobě, vedle Pomezí třeba nedávno uvedl dobový kus Prosíme nesahat! v interiéru Palackého bytu a chystá novinku do pražské Winternitzovy i snad do Werichovy vily.
Pozvání bude v areálu Mazanky k vidění celý červen, pak se přesune do Jičína, kde koncem července uvítá diváky ve Valdštejnské lodžii. „Představení je plánované tak, aby s ním bylo možné putovat. Rádi bychom příští rok zase někam vyjeli,“dodává Brychta. sobecká. A v jiných dokážete milovat jen svůj vlastní obraz,“vmete Alja matce do tváře poté, co Marina ji a svého manžela nazve čekistickými vrahy.
Má pravdu? Ze svého hlediska a na základě svých životních zkušeností jistě. A možná to tak skutečně bylo.
Jenže pořád tu zůstává nádherná Marinina poezie.
Třeba ty Verše Čechám, které finská spisovatelka v knize cituje: Plný a prostorný kraj./ Jediné hoře:/Čechy nemají moře./ Zbylo pro Čechy moře/slz. Nepotřebují soli!/ Zásobili se na věky!/ Po tři sta letech nesvobody/ dvacet let potěchy.
Náš všední život