Tablet je pro děti vlak do konečné stanice Obezita
„Rozvíjíme všechny možné gramotnosti – čtenářskou, počítačovou, finanční. Ale vsedě,“varuje expert na životní styl mladé generace.
Děti v Česku nerostou do krásy, ale do tloušťky. Jak vyplynulo z nedávno zveřejněného mezinárodního výzkumu Světové zdravotnické organizace, zaměřeného na vývoj dětské obezity, nadváhu má u nás už čtvrtina patnáctiletých kluků a zhruba 13 procent stejně starých dívek. Zatímco v zemích západní Evropy se nárůst nadváhy a obezity daří zastavit, v Česku tlouštíků neustále přibývá. „Patnáctiletých chlapců s nadváhou je u nás dvaapůlkrát více než před dvaceti lety. Z obézních dětí budou méně produktivní a často nemocní obézní dospělí. A všechny nás to bude stát spoustu peněz,“varuje Zdeněk Hamřík z Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, která se na studii podílela.
Jak jste se dnes dostal do práce?
Jel jsem tramvají a kousek jsem šel pěšky. Když už o něčem mluvím, snažím se podle toho také žít. Jestliže propaguji prevenci nadváhy a obezity, nemůžu vážit 120 kilo, protože by mě nikdo neposlouchal a nikdo by mi nevěřil.
V čem je v Česku problém? Proč se málo hýbeme a tloustneme?
Nemáme pohyb jako prioritu. Rodiče odkládají potomky k tabletům, přitom děti do pěti let k nim vůbec nepatří. V tomto věku mají děti rozvíjet své pohybové a sociální dovednosti, ne klikání na obrazovce. Tablet je vlak, který je doveze do stanice Obezita. Odmala si totiž fixují sezení. Ale nejde jen o děti. I ze života nás dospělých se vytratil každodenní přirozený pohyb. Sedíme v práci, doma u televize, všude jezdíme auty. Proto mluvíme o epidemii sedavého chování.
Z vaší zprávy o vývoji dětské obezity vyplývá, že v Česku trpí nadváhou o dvanáct procent víc chlapců než děvčat. Proč je mezi kluky a holkami takový rozdíl?
Tak je tomu v podstatě ve všech evropských zemích – kluci mají s nadváhou a obezitou větší problém. Vždy se na tom podílejí dvě složky – výživa, kterou si možná holky hlídají více než kluci, a pak pohyb.
V zemích západní Evropy se podařilo nárůst obezity zastavit, od nás na východ však ne. Je pro to nějaké vysvětlení?
Západní Evropa udělala v prevenci nadváhy a obezity v posledních letech obrovské množství práce.
Mohl byste to dokázat na konkrétním příkladu?
Vezměme si třeba Dány. V Kodani už více než padesát let systémově řeší cyklodopravu, protože vědí, že tam většina lidí pracuje v kancelářích a nemá šanci se v rámci pracovní doby hýbat. Když máte cyklostezku, která je od silnice oddělená zeleným pásem, je pro vás příjemné jet ráno 25 minut do práce na kole a stejně tak odpoledne se vracet domů. Dohromady je to 50 minut denně, kdy jste aktivní přirozeným způsobem. Stejné je to s chůzí. Když si k tomu půjdete občas taky zaběhat nebo zacvičit jógu, tak to bohatě stačí. V Kodani mají dnes ve městě více kol než aut. To je to, co nám se zatím nedaří – změnit veřejný prostor tak, aby podporoval aktivní životní styl. Tedy ubrat betonu, asfaltu a aut a přidat cyklostezek, dětských hřišť, parků a kol.
Pokud vím, každé větší město pracuje například na plánu mobility, který mimo jiné řeší i tyto věci.
Ano, v České republice máme perfektně zpracované strategie, ale klíčové je, že na rozdíl od západních zemí je nemáme provázané s rozpočtem. Takže nakonec k ničemu nejsou. Odškrtneme si jednu z podmínek Evropské unie, ale výsledek je nulový. Obecní zastupitelé denně řeší, jak rozšířit parkoviště, aby lidi ve městech mohli pohodlně zastavit. Zažil jsem i to, že obyvatelé sídliště podepisovali petici, aby se zrušilo hřiště a na jeho místě vybudovalo parkoviště. Ve čtvrti, kde denně parkuje přes tisíc aut, díky tomu přibylo 16 parkovacích míst. My ale z výzkumu víme, že ještě žádné město na světě nevyřešilo problém dopravy zlepšením infrastruktury pro auta. Přibude cest a parkování, přibude aut.
Jedním ze závěrů vaší zprávy také je, že obezitou častěji trpí děti z chudých rodin? Proč tomu tak je?
Děti z chudších poměrů mají větší problémy i s životním stylem v dospělosti – více trpí nadváhou, obezitou a civilizačními chorobami. Jeden z důvodů je, že od výše vzdělání a příjmu se odvíjí i to, kde bydlíte. Když žijete na periferii v zanedbané čtvrti bez zeleně a máte víc dětí, málokdy si pro ně můžete dovolit volnočasové kroužky sportovního charakteru v takové míře jako jiné rodiny…
Má to řešení?
Samozřejmě, tím jsou veřejně přístupná hřiště a podpora sportu u dětí z chudších poměrů ze strany škol, měst i sportovních klubů. Vezměte si, kolik je v Praze, Brně nebo Olomouci sportovišť, která jsou volně přístupná puberťákům, tedy dětem mezi 14 a 16 lety. Pomohlo by, kdyby se otevřely například venkovní areály škol.
Vždyť to přece školy, které v posledních letech ve velkém opravovaly hřiště, dělaly…
Opravy byly z veřejných peněz, takže ty areály po skončení školní docházky dokonce musí být přístupné veřejnosti. Ale nefunguje to, většinou jsou zavřené. Zrovna nedávno jsem studentům ve výuce ukazoval příklad hřiště u mateřské školky v panelákové zástavbě. Na plotě visela cedule: Cizím vstup zakázán. Ale i školku zřizuje za veřejné peníze obec.
Ve kterém stadiu vývoje dítěte začínají rodiče dělat největší chyby v prevenci obezity?
Už v období do tří let. Malé dítě je nastaveno tak, aby poznávalo svět jak z hlediska rozvoje osobnosti, tak pohybu. Jenže my děti odmala dáváme na dlouhou dobu do nosítek, přivazujeme je do autosedaček nebo je usazujeme k tabletům a televizi. Motorika, kterou v tomto věku rozvíjejí, je přitom naprosto zásadní. Všechny chyby, které u svých dcer a synů zafixujeme, se s nimi ponesou celý život. Proto říkáme ne tabletům a to samé platí pro televizi. První klíčové pravidlo je nebránit malým dětem v pohybu. A druhé: podporovat pohyb, jak jen to je možné.
Zatím se stále bavíme jen o pohybu, ale obezitu způsobuje i nevhodné stravování. Co mají české děti v jídelníčku špatně?
Špatně mají už ty nejzákladnější návyky. Ve skupině patnáctiletých pravidelně ráno snídá ani ne polovina dětí. Ty potom jdou a „něco“si koupí. To něco jsou chipsy a Coca-Cola. Zeleninu pravidelně konzumuje jen 25 procent dětí. Přitom člověk potřebuje pět porcí ovoce nebo zeleniny denně, měli bychom je jíst v podstatě ke každému jídlu.
Dá se například u desetiletého dítěte říct, že z obezity vyroste?
Když je dítě obézní už v deseti letech, je potřeba to řešit, ale je to za minutu dvanáct. Chyba je téměř vždy v rodičích. Obezita je zdravotní problém, který si děti ve velké většině případů odnášejí i do dospělosti. To, že by z ní vyrůstaly, se dnes téměř neděje. Současné studie uvádějí, že například ve Spojených státech mají dnešní děti nižší odhadovaný věk dožití než jejich rodiče. A hlavním důvodem je nezdravý životní styl. Dá se říct, že v Americe vyrůstá generace dětí, které se nebudou schopny postarat o svoje rodiče, protože budou víc nemocné než oni. Totéž možná jednou hrozí i nám.
Přes všechen pokrok, který za poslední desetiletí udělala medicína?
Ano. Vezměte si, že jen u nás žije přibližně 800 tisíc diabetiků 2. typu. Tento typ cukrovky je onemocnění, které si způsobujeme sami svým životním stylem – máme málo pohybu, jíme moc a nezdravě. A cukrovka z nás často dělá invalidy.
Jaká tedy navrhujete řešení?
Vidím tři oblasti pro zlepšení: rodina, města, škola. Ta musí od základu změnit přístup k pohybu. Musí ho začít opravdu podporovat, ne jen stínovat! Může jít o účinná a rychlá vítězství, která se dají zařídit hned a přitom nestojí žádné velké peníze. Typickým příkladem je zavedení aktivních přestávek.
Co si pod tím máme představit? Jak má dítě strávit aktivně deset minut mezi první a druhou vyučovací hodinou?
Taková přestávka se dá strávit u pingpongového stolu, který dá škola na chodbu. Ředitel také může otevřít školní dvůr, hřiště nebo tělocvičnu, ať jdou děti ven, byť to bude na pět minut… Jenom se to musí organizačně zajistit, a to se většině škol nechce.
Protože se bojí úrazů…
To chápu, na druhou stranu je celá řada škol, kde to perfektně funguje, takže mi nikdo nevymluví, že to jde. A dál – proč se například matematika neučí na prvním stupni aktivně? Proč si děti nehrají na molekuly a nesčítají se mezi sebou? Proč se nehýbou i v jiných předmětech než jen v tělocviku?
A učí pedagogické fakulty takto vyučovat?
Neučí. Ano, část problému vězí na nás, na vysokých školách, ale když učitelé mají zájem, metodiku si vždycky najdou. Hlavně platí princip: dobrý ředitel, dobrá škola. Aktivní ředitel dokáže školu rychle změnit.
Jak jste vůbec spokojený s úrovní tělesné výchovy na českých školách?
Děti mají dvě hodiny tělocviku týdně, v současnosti diskutujeme o třetí. To by byl ale velký problém zajistit, protože by to stát přišlo na dvě nebo tři miliardy korun ročně navíc. Když se o tom bavíme s kolegy z dánských univerzit, tak se na nás divně dívají a říkají: My máme takových hodin na některých školách pět. U nás to bohužel není politická priorita. Rozvíjíme všechny možné gramotnosti – čtenářskou, počítačovou, finanční… Ale všechno vsedě.
A pokud jde o tu kvalitu výuky tělocviku?
Možná neumíme udělat tělocvik dostatečně atraktivní. Pořád jsme zaměření na výkon, známkujeme, kolik kdo hodil metrů granátem, místo abychom si hráli a měli radost z pohybu. Pak se není co divit, že puberťák, který má dnes spoustu možností a celý svět mu leží u nohou, řekne, že nějaký tělocvik ho vůbec nezajímá. A rodiče mu rádi napíší omluvenku.