Jako bych hlídal Messiho...
Jeho zázračné ruce slábnou a samovolně cukají. Masér fotbalové reprezentace má krutou nemoc, která nezná soucit.
Jan Palička
e prý má nejlaskavější duši na světě. Pro ostatní by se rozdal, i když za to nemá skoro nic.
Nechce se vám tomu věřit. Takoví lidé ještě existují?
Jenže pak si vedle něj sednete, uvidíte jeho veselé oči, zápal i svaté nadšení a posloucháte příběh, ze kterého je vám šíleně smutno: „Rozplakal jsem tolik lidí, až se za to trochu stydím. Přitom já se cítím jako ten nejšťastnější člověk na světě.“
Masér Vladimír Mikuláš má problém, který nelze vyřešit.
Na příští sraz fotbalové reprezentace už přijet nemusí. „Dokud mě tu budou tolerovat, dorazím pomoct vždycky,“poví okamžitě.
Chřadne, ničí ho děsivá nemoc ALS. Aby bylo jasno předem, ani jednou během rozhovoru nezazněl název amyotrofická laterální skleróza, on tomu přezdívá rýmička.
„Dokud je dech, je život. Já se smrti nebojím,“řekne s úsměvem a těžko si může všimnout, jak mi z těch slov naskočila husí kůže.
Mikuláš má zázračné prsty, díky nim pracuje u národního týmu fotbalistů i futsalistů. Jenže teď už prsty příliš neovládá, krabatí se mu. Košili si nezapne, netrefí klíček do zámku, při chůzi zadrhává, jídlo si naběračkou nenandá. Na masírování používá hřbety dlaní, lokty. A ví, že bude hůř. Daleko hůř.
„Dostal jsem jednu z nejsložitějších nemocí na světě, tak jsem se zařekl, že ji zkusím zastavit. Jako bych hlídal Messiho, což je taky nejsložitější soupeř. Vypíchnu mu aspoň balon? Mám proti němu šanci? Můžu ho vymazat? Třeba nebude mít svůj den. Je to švanda.“
Není to švanda, ale když drobného laskavého muže posloucháte, chce se vám Messiho bránit s ním.
Všichni o vás vyprávějí, jak obdivuhodně bojujete.
Kdo se nepere, za rok za dva zemře. Nebo je minimálně na vozíku. Pokud tu nemoc neberete jako neštěstí a snažíte se ji pochopit, věřím, že máte šanci si prodloužit život. Stephen Hawking je pro mě velká inspirace. Sice je ve všem limitovaný, ale žije. Génius napojený na vesmír. Musím to udělat podobně, ne se litovat.
Jde to, nepoddat se?
Já tomu říkám rýmička, což je pro chlapa obvykle smrtelná nemoc. Nebudete mi věřit, ale když to lékaři objevili u Mariána Čišovského, intenzivně jsem cítil, že mě to čeká taky. Zajímalo mě, jestli dokážu být statečný jako on. Každou chvíli bojuju o každou buňku ve svém těle. Ale musím bojovat jemně, vlastně skoro nebojovat, abych tu nemoc nevystrašil. Silně věřím, že mám poměrně velkou naději, že ji zastavím.
Jak? Léky neexistují.
Jsem rád, že nejsou. Lék by totiž vyléčil jen tělo, ne duši, ne mě. Aby to nevyznělo příliš ezotericky nebo okultisticky. Prostě musím naslouchat přírodě, abych pomohl sám sobě.
Přátelům, kterých máte mraky, říkáte, že tu rýmičku vnímáte jako požehnání.
Svým způsobem ano. Jako kluk jsem chtěl hrát fotbal, byl jsem hodně talentovaný obránce, mířil jsem do ligy. Dokázal jsem číst útočníkům myšlenky a hlídal ty nejlepší. Ale nedával jsem góly, tak táta kdysi navrhl, že jakmile půjde můj útočník střídat, ideálně znechuceně už o přestávce, je to jako můj gól. Kolikrát jsme si na dálku zatleskali: Jo, gól! V osmnácti jsem si těžce zranil koleno a bylo po fotbale.
Narážíte na svůj přístup k životu, je to tak?
V první chvíli to vypadalo jako velká osobní tragédie, jenže zároveň mě to nasměrovalo k masážím, akupunktuře, k pomáhání lidem. Byl to dar, protože jinak bych se ke své práci dostal až třeba v pětatřiceti, a bůhví jestli. Člověk nikdy nedostane úkol, který nemůže zvládnout. Já jsem teď holt dostal úkol, který je krapet složitější.
Když vám lékaři v únoru řekli diagnózu...
To s vámi zatřese. Uslyšíte, jak rychle zchromnete, že jste brzo na vozíku, bez naděje na přežití. Já neměl zajištěnou rodinu, našim kloučkům Samuelovi a Gabrielovi je dva a půl roku. Přítelkyně Denisa je sice velmi silná žena, ale bylo mi strašně líto, že mám o všechno přijít a že to všem komplikuju. Po lítostivém víkendu jsem se podíval do zrcadla a zjistil, jak hrozně jsem za dva dny sešel. Nebál jsem se o sebe, ale o syny, o přítelkyni, o rodiče, kterým najednou umírá dítě. To musí být něco strašného. Já dělal bojová umění, když to přeženu, byl jsem vychovávaný jako západní samuraj, a teď jsem nesměl vypadat jako zbabělec.
Vzpomínám, jak mi nemocný Marián Čišovský vyprávěl, že nejdůležitější je, aby se člověk přestal litovat.
Než se člověk zmátoří, psychika vás profackuje ze všech stran. Ale kdo jiný by to měl zastavit, když ne já? Do jisté míry jsem si tu rýmičku zavinil sám.
Prosím? Čím?
Možná jsem chtěl spasit svět a osvojoval si problémy druhých. Byl jsem příliš urputný. Chtěl jsem se přizpůsobit současnému světu. Fotbal jsem běžně hrál pod ibalginem a aulinem, abych utlumil bolest. Na karate jsem chodil s migrénou a trenéři mě chválili, jak perfektně bojuju. Na józe totéž. Vrána k vráně sedá, bližní bližního si hledá. V mém okolí byli samí urputní lidé a mně mezi nimi bylo dobře. A když se k tomu přidal Černobyl...
Počkat, máte zkušenost? Bylo vám deset, když na Ukrajině bouchla jaderná elektrárna.
Třetí den po havárii jsem hrál zápas. V pražských Nuslích, na škváře. Neuvěřitelné, co se člověku všechno nevybaví při třiceti letech. Co nechránily trenky nebo rukávy, bylo všechno rudé. Měl jsem šíleně alergickou reakci. A měsíc poté jsme se o Černobylu dozvěděli.
Nevadí vám, že tak dlouho mluvíme? Neunavuje vás to?
Ne ne, teprve se rozjíždím. (úsměv) Ale je pravda, že si musím hlídat vyčerpání organismu. Nervy si pracují, jak chtějí. Ztrácím sílu, ztrácím dech, cítím silnou fascikulaci, což jsou záškuby svalových vláken. Kvůli tomu se učím říkat o pomoc, což jsem dřív neuměl. Blbosti, co?
Ani se mi nezdá.
Jsou dny, kdy neotevřu dveře od bytu, protože se netrefím klíčkem do zámku. U košile jsem si kvůli knoflíkům nenápadně rozšířil dírky, ale už se musím nechat zapnout. Jemná motorika je v tahu. Já si na šikovných rukách zakládal, takže když na vás jiní dělají sbírky, dostává ego strašně na zadek. Připadám si jako mnich v Thajsku, který chodí žebrat s miskou a čeká, kdo mu co hodí, aby se ega zbavil. Což do jisté míry není špatné, abych se posunul. Kdybych se poddal, možná už teď jsem na vozíku. Je spousta takových případů.
Pomáhá vám, že jste citlivý a detailně znáte tělo?
Snad ano. Navíc učím jógu, práci s dechem, a to se velmi hodí. Mám dojem, a kluci z reprezentace mi to potvrzují, že se mi podařilo první útok zastavit. I proto se učím tai-či, což je čínské bojové umění. Jemnější než karate. Když se mi podaří protáhnout život o patnáct let, bude to vítězství.
Vážně umíte číst myšlenky?
Nejsem šarlatán, ale vnímám velmi intenzivně. Vzpomínám si na školu, jak si učitelka koncem hodiny pomyslela, že by děti měly zvednout židli a jít ke dveřím. Udělal jsem to, aniž by to vyslovila. Najednou se ozvalo: Vláďo, kam jdeš? Přece ke dveřím, jak jste řekla. Děti se mi posmívaly: Neřekla! Neřekla! I ten posměch se do člověka vryje a poškodí.
Možná je to nevhodná otázka, ale: Plánujete, Vláďo?
Člověk má žít teď a tady. Souhlasím s Dany Millmannem, což je postava z filmu Pokojný bojovník. Nadějný gymnasta se rozbije na motorce a ztěžka se vrací do života. Rozmlouvá s cizincem, který ho dostává zpátky. Kde jsi, Dany? Tady! A kdy to je? Teď! Kdo jsi? Tahle chvíle. Tak se snažím žít i já.
Za týden máte svatbu, viďte?
Ano, po jistých stránkách jsem nejšťastnější v životě. Mám kolem sebe spoustu lásky a porozumění. Taky lítosti a soucitu, což čtu lidem na očích. Ale já nechci soucit, chci bojovat. Když kluci z mých dvou nároďáků uvidí, že já bojuju o každou buňku v těle, oni přece na hřišti nemůžou vypustit žádný souboj.
Vladimír Mikuláš Každou chvíli bojuju o každou buňku ve svém těle. Ale musím bojovat jemně, abych tu nemoc nevystrašil.
Teď už se můžu přiznat, že mám z vašich slov husí kůži.