Schovávali vysílačku. Osudu Ležáků unikli jen náhodou
Štěpánka Tůmová redaktorka MF DNES
Jen dva malí bratři zbyli naživu z rodiny Burdychovy, která ukrývala na Končinách radistu zpravodajského výsadku Silver A Jiřího Potůčka. Zátah gestapa z 30. června 1942 a pozdější popravy znamenaly konec podkrkonošské odbojové skupiny S 21 B, složené ze sokolů a učitelů. Její spolupracovníci pomohli Potůčkovi s úkryty pro něj i vysílačku Libuši, kterou stěhoval z Pardubicka a naposledy s ní vysílal šifrované depeše do Londýna ještě ze školy v Bohdašíně.
V kopcích nad Červeným Kostelcem pamětníci, místní lidé i vojenské kluby v neděli vzdali hold zastřeleným usedlíkům. Jejich osady před 75 lety jen se štěstím ušly vypálení.
„I přes vědomí, že padly Lidice 10. června 1942 i Ležáky 24. června 1942 a že po atentátu na Reinharda Heydricha bylo vyhlášeno stanné právo, se Burdychovi rozhodli poskytnout Potůčkovi střechu nad hlavou. Celá skupina jednala s brutálním rizikem, že budou popraveni, což se pak stalo skutečností. Můžeme být hrdí, že máme úžasné parašutisty, nikdy by to ale nedopadlo bez místních lidí. Výsadkáři by byli v protektorátu bezradní,“připomíná Ondřej Gelbič ze spolupořádajícího spolku T-S 20 Pláň.
Oceňuje, že lidé byli ochotni pomoci výsadkářům už po první vlně heydrichiády. Na Pardubicku už nefungovala po zátazích řada adres, ale i tam výsadkáři vysazení exilovou vládou z Londýna našli dost ochotných lidí.
Paraskupina Silver A měla plnit zpravodajské úkoly. Potůček vysílal postupně z lomu Hluboká, ze sádek u Lázní Bohdaneč a ze Švandova mlýna v Ležákách. Bylo nutné přemístit vysílačku, protože hrozilo její zaměření.
Výsadkář se kontaktoval se sokolskou odbojovou skupinou a našel
oba s ní souhlasí a následně dodržují. ● V Německu funguje už
Jeho zastánci tvrdí, že až v 80 procentech případů dospějí rodiče, kteří se jím řídí, ke vzájemné dohodě, a to do dvou měsíců od podání žádosti o rozvod.
Rodiče se často snaží vtáhnout soudce do své hry. Nástrojem úkryt u manželů Satranových na půdě školy v Bohdašíně. Němci však již tušili, kde se skrývá. Tehdy už sokolové hledali jiný úkryt.
Vsadili na zrádce
„Osudovou chybou, která nakonec spustila vlnu zatýkání a tragédie v těchto obcích, se stalo, že Ladislav Satran a jeho spolupracovník Klikar šli požádat o pomoc lékaře Viléma Dvořáčka z Rtyně v Podkrkonoší. Domnívali se, že je spolehlivým vlastencem. Podcenili, že se u něj změnily rodinné poměry. Jeho příbuzným se stal František Beier, Němec, který měl blízko k nacistické ideologii. Právě jemu to oznámil,“popisuje Pavlína Švandová, autorka knihy Příběhy odvahy a zrady.
Beier si chtěl věc ještě promyslet, ale německá odposlechová služba zaměřila Potůčkovo vysílání a už byli pozatýkáni odbojáři z Pardubicka, kteří o jeho dalším úkrytu přibližně věděli.
Němci se zřejmě také opřeli o nalezené poznámky velitele paraskupiny Alfréda Bartoše. O rtyňské pouti 28. června pročesávalo okolí na tři sta příslušníků českých a německých ozbrojených složek, a tak se Potůček stěhoval dál k Satranovu švagrovi Antonínu Burdychovi.
Badatel Libor Pařízek v doplněném vydání knihy Operace Silver A však odhalil některé poválečné legendy, které dodávaly bohdašínským událostem komunistický nátěr. Třeba horník a komunista Antonín Němeček prý vysílačku provezl na kole.
Tehdy osmiletý syn Burdychových Antonín o ukrytém radistovi nic netušil. „Tenkrát jsem chtěl svému strýci sdělit nějakou dětskou radostnou zprávu, ale viděl jsem, že se se mnou nechce vůbec bavit. To už měl obavy, co dál dělat s tím parašutistou, když ho měli doma asi osm dní,“vypráví třiaosmdesátiletý Antonín Burdych. Své rodiče i babičku s dědou vidí v paměti jako veselé, spokojené lidi, i když měli jen chudé hospodářství. Před dětmi nedali znát, že se děje něco nebezpečného. Nepřežil z nich nikdo. Když gestapo udeřilo na učitele Satrana, po krutém mučení prozradil, že Potůček je na Končinách. Sedmatřicetiletý Antonín Burdych při jejich zátahu utíkal od chalupy.
Začali na něj střílet gestapáci i četníci. Zastřelili ho, tím však Potůčka upozornil.
Antonín Burdych starší jim nakonec ukázal úkryt pod poklopem, avšak utíkající radista ho nechtě postřelil. Prchl bos obilným polem, následně ho spícího zastřelil český četník.
„Vedoucího ilegální skupiny Josefa Schejbala se ptala manželka, proč to všechno vlastně dělá. Jako sokol a učitel odpověděl: ‚Co bych já řekl po válce svým dětem, kdyby se ptaly, co tys pro to udělal? A já bych řekl, že nic?‘ Já si zase říkám, že když to byli takoví odvážní lidé a nebáli se ve stanném právu toto dělat, což byla téměř jistá smrt, tak proč bych já o tom nepřednášel. Je to pro mě důležité,“říká dnes pamětník Antonín Burdych.