Špinavé hry končí
Monika Gordíková redaktorka MF DNES
eště před rokem řešil obchodní spory. Teď místo peněz řeší podobu života dětí. Těch, jejichž rodiče se rozhodli jít každý vlastní cestou. Šéf Okresního soudu v Mostě Martin Beneš nedávno sáhl po změně oboru. Muž v civilu oblečený do sportovního trička, pod rukávy je mu na obou pažích vidět tetování, se rozhodl vrhnout na nové metody v opatrovnictví.
A v severočeském městě rozjel velkou novinku. Začal praktikovat v Česku zatím unikátní metodu – tzv. Cochemský model, jehož cílem je dovést ve spolupráci s příslušnými úřady a organizacemi rozcházející se pár k co možná nejrychlejší dohodě ohledně péče o jejich potomka.
Slovo dohoda přitom hraje zásadní roli. Jde o to zakončit spor, ať je jakkoli vyostřený, aniž musí rozhodovat soudce, jak je v „tradičním“systému běžné.
Když rodiče házejí bahno
skutečně je. Rodiče neřeší svoje dítě, ve skutečnosti si vyřizují účty, dítě trpí a systém tohle podporuje. To je ale přece špatně,“poukazuje Martin Beneš na praxi, kdy se opatrovnické řízení může změnit v nekonečné martyrium a vést ke zvyšování nenávisti mezi matkou a otcem.
V Mostě už to několik měsíců funguje jinak. Tamní soudci přestali být rozhodčími mnohdy špinavé hry. Změnu odstartovala debata Martina Beneše s kamarádem, novojičínským soudcem Vladimírem Polákem, mimochodem dříve také obchodním soudcem. Právě on je tím, kdo v tuzemsku začal jako první praktikovat Cochemský model, který vznikl před pětadvaceti lety v Německu.
„Vysvětlil mi principy té metody. Nejdříve mi to přišlo divné, ale během pár dnů se mi to rozleželo v hlavě a proměnilo ve velkou výzvu,“pokračuje Beneš. V Mostě pak seznámil se svým plánem kolegy i ostatní orgány státní správy. „Někteří byli trochu skeptičtí, ale v zásadě to vzali,“přiznává.
V praxi všechno začíná už podáním návrhu, na jehož základě se opatrovnické řízení rozjíždí. „Chceme po rodičích, aby ho sepsali spolu, protože když ho píše každý zvlášť, určitě toho druhého něčím naštve. Samozřejmě, že se to nemusí povést. V tom případě chceme, aby ten jeden ho psal u nás, kde se
Může to znít divně, ale přeci bude nejlepší, když si o tom rodiče rozhodnou sami.
ho snažíme instruovat, aby byl ve svém vyjádření co nejméně konfliktní,“popisuje soudce.
Následuje setkání se soudcem nařízené pokud možno do tří týdnů. Na něm se rodiče dozvědí pro ně překvapivé oznámení. Soudce jim suše řekne, že nechce rozhodovat o tom, kdo z nich kdy bude mít u sebe jejich dítě. „Jasně, může to znít divně, ale přece bude nejlepší, když si o tom rozhodnou sami,“vysvětluje Beneš, sám ženatý otec dvou dětí.
Mostecký soud zaměstnává i psychologa, za kterým lze rodiče poslat. Na rozdíl od Nového Jičína se v Mostě snaží, aby státní orgány péče o děti zůstaly stranou a jen situaci monitorovaly z dálky.
Soud kvůli dovolené
k tomu může být předběžné opatření. „To je dočasné rozhodnutí o úpravě styku s dítětem, než soud rozhodne finálně. Někdo ho podá třeba proto, že chce dítě vzít k moři. Soud musí rozhodnout do sedmi dnů. Chtějí nás tak donutit k rozhodování. Nedokážete se rozhodnout, tak vaše dítě holt nikam nepojede. Ne kvůli tomu, že já jsem pitomec, ale kvůli tomu, že vy dva se nedokážete dohodnout,“dodává Beneš.
Nový systém už rozhodně v Mostě má požadované výsledky. „Bylo několik případů, o kterých jsem byl přesvědčený, že mají velký konfliktní potenciál a naplní ho, ale ti lidé se vrátili po dvouměsíční terapii, na kterou jsme je poslali, a oni mi najednou sdělili, že se dohodli,“vypráví.
Cochemským modelem se tedy aktuálně řídí opatrovnické spory u dvou soudů, v Novém Jičíně a Mostě. Není vyloučeno, že k nim brzy přibudou další. Martin Beneš a Vladimír Polák chystají na září seminář, na kterém případné zájemce s metodou seznámí.
Zároveň má Beneš i další plány do budoucna. Chtěl by třeba pořádat pravidelná školení rozcházejících se rodičů o Cochemské metodě. Líbilo by se mu také zavést po vzoru Nového Jičína rodičovský plán, kdy rodiče vyplňují dotazník, díky kterému se může předejít sporu v různých situacích.
Jistý si je Martin Beneš jedním: přikloněním k jinému oboru neudělal chybu. „Maximálně mě to naplňuje, protože to má smysl. Dřív moje práce spočívala v nařizování dlužníkům, aby zaplatili dluh, na což však většinou neměli. Kdyby měli, zaplatili by už dávno sami. Teď ale můžu zlepšovat život dětí.“