Jak se Portoriko (ne)stalo 51. státem Ameriky

Tak takhle se tedy dělají pořádné zprávy.

Protože se to týkalo USA, ždímaly tuhle neudálost stanice CNN i BBC, a tak titulky přebíral skoro celý svět: Portoriko se rozhodlo, že se chce stát 51. státem Ameriky.

Další informace: rozhodnutí je zcela jednoznačné, v nedělním referendu bylo pro 97 procent. Tomu se říká drtivý souhlas. Vypadalo to jako velká zpráva. Ale nebyla. Tahle zpráva má totiž dodatek. Vlastně několik dodatků: v první řadě jde o to, že referendum, které dopadlo tak jednoznačně, je k ničemu. Nevypovídá totiž vůbec o ničem, protože se ho zúčastnilo jen 23 procent lidí.

Kromě toho o tom, zda na americké vlajce přibude jedenapadesátá hvězdička, nerozhodují Portoričané – takhle by si to mohlo odhlasovat třeba Kosovo – ale Kongres Spojených států. I kdyby Američané strašně stáli o připojení Portorika, těžko by se mohli opřít o křehký fakt, že si to nadšeně přeje něco mezi pětinou a čtvrtinou Portoričanů. Jenže Američané o to rozhodně nestojí, proč také.

A kromě toho je tady ještě jedna věc. Tohle referendum patří už desítky let k portorickému folkloru, podobně jako výroba rumu značky Bacardi nebo pití Piňa Colady, kterou tam vymysleli. Referenda jsou pořádána od 50. let, frekvence se zvyšuje, takže během posledního čtvrtstoletí se hlasování odehrává zhruba každých pět let.

K americké úlevě to zastánci připojení vždy prohráli, až na rok 2012. Tehdy připojení skutečně vyhrálo, jenže Američané si našli způsob, jak vyklouznout. V urnách bylo půl milionu čistých lístků, což sice bylo pořád míň než počet hlasů pro připojení k USA, těch bylo 834 000, ale Amerika řekla, že onen půl milion čistých lístků ji mate, protože kvůli nim není úplně jasné, co si Portoričané opravdu přejí. A dveře se opět zabouchly.

Člověk se vlastně Portoriku nediví, že by chtělo už celou věc rozseknout. Zatím má horší status než Mikronésie, Marshallovy ostrovy nebo Palauské souostroví, což jsou všechno zapomenuté výspy v Pacifiku.

Z Portorika je to však do USA kousek, navíc jsou spolu mnohem déle. Ostrov se stal americkou kolonií po španělsko-americké válce v roce 1898 (s Kubou a Filipínami). Dnes je Portoriko oficiálně nezačleněným územím USA, obyvatelé mají americké pasy, ale nemohou volit prezidenta ani Kongres. Volí svůj vlastní parlament a mají i svou vládu, ale obranu a zahraniční politiku má ve svých rukou Amerika. Dlouho se to Portoričanům líbilo. Říkali, jak na tom vydělávají, protože mají to nejlepší z obou světů: mají dolar a americké pasy, ale pořád si drží Ameriku na délku ruky.

Jenže pak se staly věci, které převážily. V roce 2015 ostrov oznámil, že není schopen platit svůj obří dluh. Je to 72 miliard dolarů, mimochodem největší komunální dluh v dějinách USA. Je to zhruba tolik, co portorický hrubý národní důchod za rok.

To je nesplatitelné. Proč? Půlka lidí žije pod pásmem chudoby, a tak závratným tempem mizí do USA za lepším. Denně odejde na dvě stě osob, což znamená, že od roku 2010 se počet obyvatel zmenšil skoro o deset procent, většinou v produktivním věku. Je tudíž méně těch, kdo z daní na dluh platí. Ten vlastně pořád roste.

A tak před měsícem Portoriko opravdu vyhlásilo bankrot. Spousta lidí proto chtěla připojení k USA v naději, že to bude lepší.

97 procent je skvělý výsledek. Zdánlivě. Pokud neznáte plnou pravdu. A tou je, že tři čtvrtiny lidí a politická opozice hlasovaly tím, že zůstaly doma.

V takovém případě to Kongres asi těžko přesvědčí. Někdy příště. Ale zpráva, když se vynechaly ty tři čtvrtiny proti, to byla hezká, že.