Berryho Johnny B. Goode nakonec dostal svou Lady

Rokenrolový velikán Chuck Berry se loučí posmrtně vydanou deskou Chuck, po čtyřech desetiletích prvním albem poskládaným z nových písní. Kytarista, který svou hrou rokenrol definoval, uzavírá dráhu desítkou písní, která si drží styl.

Starosvětské a surové

Deska Chuck vznikala řadu let, takže je těžko říct, kdy byly jednotlivé skladby nahrané. Skladba 3/4 time (Enchiladas) je dokonce živý záznam. Ale ono je jedno, jestli je Berry natočil spíš v osmdesáti, nebo když už mu táhlo na devadesátku. Protože tak či onak, jeho silný zpěv je stejně obdivuhodný jako přesná hra na kytaru.

Chuck Berry za svou dlouhou, více než šedesátiletou kariéru zůstal věrný rokenrolu a nehledal žádné žánrové odbočky. Kdyby vydavatel u aktuální desky tvrdil, že jde o remaster ztracené nahrávky z pozdních padesátých let, skoro by se tomu dalo věřit.

Takže se fanoušci dočkali starého dobrého Berryho. Je otázka, jak by takhle starosvětské, poměrně surové písničky fungovaly, nebýt vynesené do hledáčku autorovým úmrtím. Ale jako poslední tečka za životem legendy působí důstojně.

Chuck Berry tu dává vypalovačky jako teenagerskou Big Boys nebo Lady B. Goode, což je jedno z pokračování slavného hitu Johnny B. Goode. V obou nových skladbách mimochodem staví na svém typickém kytarovém riffu. Do toho míchá balady jako You Go To My Head, a jestli někde trochu stylově ujíždí, tak ke konci v reggae inspirované skladbě Jamaica Moon. Ale jinak je to Chuck Berry se vším všudy. A je to tak asi dobře.