Chybějí lidé, a to je varovné
Máme nejnižší nezaměstnanost v celé Evropě, nejvíce volných pracovních míst a nejvyšší zaměstnanost v historii Česka. Mzdy rostou a zaměstnanci se o práci nebojí. Ideální stav?
Jen zdánlivě. Usnutí na vavřínech, co se týká reformy trhu práce a školství, se nám přitom do budoucna může velmi vymstít. Smutným důsledkem nečinnosti politických stran je například i to, že nyní máme růst nižší, než bychom mít mohli.
Podle posledních dat MPSV byli u nás v květnu bez práce jen čtyři lidé ze sta. Podobně nízkých hodnot bylo v historii České republiky dosaženo jen před devíti lety, nebereme-li v potaz 90. léta. V rámci EU je naše nezaměstnanost nejnižší nepřetržitě od konce roku 2015. Zároveň v celé historii ČR nebylo nikdy hlášeno více volných pracovních míst než právě letos v květnu. Zaměstnanost trhá rekordy a mzdy významně rostou. Vypadá to, že zaměstnanci se mají skvěle. Co však znamená tato situace pro podnikatele v naší zemi?
Limity růstu
Z šetření Hospodářské komory České republiky vyplývá, že podnikatelé vidí vývoj v letošním i příštím roce pozitivně a jsou připraveni dále rozvíjet svoje produkty i firmy. Nedostatek zdrojů pro financování investic a podnikatelských záměrů přitom již dávno není překážkou rozvoje podnikání pro většinu firem u nás. Tou je především nadměrná regulatorní zátěž, která navíc dle podnikatelů meziročně roste, a dále zoufalý nedostatek pracovní síly s odpovídající kvalifikací. Na jedno volné pracovní místo pro absolventy škol a mladistvé připadalo v květnu jen 0,2 uchazeče této kategorie. Není odkud brát – české školství nepřipravuje absolventy v takové struktuře a vybavené takovými znalostmi, jaké by firmy potřebovaly, a nabídka práce ze zahraničí přes všechny pobídky nestačí poptávku firem pokrývat. Česká ekonomika se tak dostává na limity svého růstu, který táhne právě soukromý sektor. Letošní růst by mohl být vyšší než předpovídaná tři procenta, ale má to několik zásadních překážek.
Zbytečné zásahy
Svobodná volba je pro fungování ekonomiky zásadní. V případě, že si zaměstnavatel může vybírat mezi kandidáty na pracovní místo, může jeho firma fungovat efektivně a tvořit zisk. Pokud je lidí s odpovídající kvalifikací nedostatek – ať již vinou školského systému, zaměstnanecké migrace, nebo demotivujícího systému sociálních dávek – jsou podnikatelé zahnáni do kouta. Buď budou „kanibalizovat“, tedy přetahovat zaměstnance jiným firmám na vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky, nebo musí nabírat zaměstnance bez ohledu na jejich schopnosti. Většinou firmy volí kombinaci obojího, v obou případech však musí ignorovat produktivitu práce. Není na výběr. Stává se tak, že zaměstnanci dostanou plat přesahující skutečnou hodnotu jejich práce pro firmu. To ve výsledku povede k přehřívání ekonomiky a postupné ztrátě její mezinárodní konkurenceschopnosti.
Státem nařízené zvyšování minimální mzdy a s ní i takzvaných zaručených mezd je zbytečné, nehledě na to, že je to principálně špatné. Mzdy ve firmách rostou i bez jakéhokoliv tlaku odborů. Stát zasahuje do rovnovážné mzdy v ekonomice i jinak – razantně navyšuje platy ve státní správě. Rozpočet na rok 2018 zatím počítá s 10procentním růstem objemu prostředků na platy ve státním sektoru, přitom jen letos vzrostly téměř o sedm procent. Vytváří se tak neúměrný tlak i na vývoj mezd v podnikatelské sféře.
Podnikatelé musí zvyšovat mzdy i proto, aby jim zaměstnanci neodcházeli do státního sektoru. Namísto této absurdity vyvolávající inflační rizika by právě v situaci, kdy na trhu práce chybějí lidé, měla vláda najít sílu k zeštíhlení státní správy. Bez růstu mezd založeného na růstu produktivity naše mzdy ani životní úroveň nebudou konvergovat směrem k vyspělým západním zemím.
Opomíjené rezervy
Vláda vzhledem k relativně dobrému aktuálnímu zdraví naší ekonomiky neoprávněně přehlíží řadu rezerv na našem trhu práce. Jde v prvé řadě o matky s malými dětmi. Máme nejdelší rodičovskou na světě, kvalitní předškolní výchova není moc dostupná a hlavně, dnešní nastavení podpor a daní přímo odrazuje maminky, aby dříve nastoupily do práce. To časem znehodnocuje vzdělání žen, redukují se tím i jejich celoživotní kariérní příležitosti a má to vliv i na nerovnosti v odměňování.
Další skupinou jsou studenti vysokých škol, kteří jsou jedni z nejdéle studujících v zemích EU. Stát dnes totiž školám plošně financuje i studenty, kteří studují o jeden rok déle, než je akreditovaná takzvaná standardní doba studia. Studenti tak nemají motivaci dokončit studium včas, na trh práce se hned tak neženou, a navíc dochází k plýtvání zdroji ve školství.
Neméně zásadním rezervoárem pracovní síly jsou lidé v předdůchodovém věku. Plošnou možností předčasných důchodů vláda jen strká hlavu do písku před skutečným řešením dlouhodobé nezaměstnanosti lidí v předdůchodovém věku například reformou celoživotního vzdělávání rozšiřujícího kvalifikaci. A to je principiálně špatně. Zejména uvědomíme-li si, že nábor kvalifikovaných zaměstnanců ze zahraničí je pomalý a příliš regulovaný.
Není odkud brát – české školství nepřipravuje absolventy se znalostmi, jaké by firmy potřebovaly.