Zdeněk Zapletal V osmdesátých letech psal knižní bestsellery, dnes je pětašedesátiletý Zdeněk Zapletal scenáristou. A nově taky pankáčem. Š

tafetu vám předal Wabi Daněk. Jak jste se dostal mezi folkové muzikanty? Jako muzikant jsem kdysi začínal. Za studií v Bratislavě jsme mívali folkovou kapelu Tunel, aniž bychom tušili, co bude ten název později evokovat.

Ještě hrajete? Po vysoké jsme se rozešli, já začal psát, ale před časem jsem se k muzice vrátil. Dal jsem se dohromady s punkrockovou kapelou Die Vogelmänner.

Prosím? Na pódiu čtu fejetony, oni hrají, sem tam zazpívám. A začal jsem pro ně psát i punkové texty.

Ve vašem věku? Můj věk je na punk ideální... Ale zpátky k folkáčům. V osmdesátých letech jsem psal knížky, jenže spisovatelé mi vesměs připadali jako frustrovaní, zakomplexovaní egomaniaci, a tak jsem hledal kamarády mezi lidmi, kteří byli pouze egomaniaky, tedy mezi folkáči. Například s Wabi Daňkem jsme oba bydleli ve Zlíně a dělali totéž, co teď s pankáči, já četl, Wabi hrál.

A seznámil vás se svými kolegy? S lidmi, kteří mi byli mnohem blíž než spisovatelé. Folk byl čímsi jako tichou silou, něžným protestem proti systému. Když vyšel Jarek Nohavica před svých dvě stě posluchačů, mívali všichni zvláštní pocit sounáležitosti.

Tehdy jste vydával bestsellery. Které vlastní knihy si ceníte nejvíc? Zmíním dvě. Sen na konci rána jsem vychrlil za tři měsíce, slova odkudsi přicházela, já je jen filtroval a zapisoval, byl jsem v tvůrčím rauši. A taky mám rád výrazně autobiografickou knihu Andělé & démoni, vyšla po převratu. Nevím kdy, ale určitě před rokem 2000, protože to jsem s prózou skončil.

Proč? Jednak jsem zjistil, že jsou mí čtenáři mrtví, buď obrazně, anebo doslova, jednak a hlavně mi došlo, že nemám co říct. Už jsem necítil ten přetlak. Vy jste přece s psaním neskončil. Ne, jenom jsem přesedlal na novou disciplínu. Připravil jsem scénář k filmu Kobova garáž, coby klapka jsem se zúčastnil i natáčení a moc se mi to zalíbilo.

Vzpomínám, že jste napsal scénář k filmu Sráči. Ten mám asi nejradši. Spolu s Comebackem, ve kterém hrál skvěle Richard Krajčo a zněla k tomu muzika Vlasty Redla.

Co děláte teď? Píšu scénář k filmu ze sektářského prostředí s pracovním názvem Guru, točit by měl už tradičně Robert Sedláček. A jinak jsem se před minutou vrátil z nákupu zásob na loď.

Kam vyrážíte? S kamarády poplujeme na plachetnici mezi ostrovy Korsika, Elba a Capraia. Na plachetnici budu poprvé, ale kdysi jsem na velkém motorovém člunu zažil v Kampánii bouři s pětimetrovými vlnami a to byly momenty, na které nezapomenu.

Předáte štafetu oblíbenému režisérovi? Nejbližší mi je výše zmíněný Robert. I s ním se známe ze Zlína, kde se narodil, a řekl bych, že mě vnímá jako svého náhradního, nezvedeného otce. No a já ho beru jako svého náhradního, nezvedeného syna.