Zemanovo další foto do alba se světovými státníky
Má v sobě zvláštní urputnost. Už jako důchodkyně si umanula, že se naučí hrát na housle, a jedenáct let chodila do umělecké školy. S pobaveným úsměvem vyloví z kabelky zažloutlé vysvědčení z roku 1946. Je z pomocné školy v Praze a skví se na něm dvě trojky. Možná zastírací manévr, aby se umístění mezi mentálně zaostalé dalo obhájit. Učení jí šlo snadno. Na každé následující škole měla pouze jedničky a dvojky. Dodnes neví, proč se z Hagiboru dostala tam, kam nepatřila. Učitel to zjistil, když si v zadní lavici četla knihu. V té škole neuměli číst ani osmáci. Zasadil se o to, aby bystrá žačka putovala na venkov, do pěstounské péče a běžné školy. A tak jednoho dne malou Janu a jejího bratra přivezli se skupinou dětí do obce Lidmaň na Vysočině.
Při příjezdu zaregistrovala, že na návsi bubnuje nějaký muž. Když se tam lidé sešli, bubeník přestal a hlasitě oznámil, aby si zájemci přišli děti z Prahy rozebrat.
„Malou hubenou holku nikdo nechtěl. Zůstala jsem tam poslední. Ujala se mě starší žena, co tam topila v kamnech. Paní školníková. Přivedla mě domů a povídá – táto, podívej, máme holku. Táta se nijak nepodivil a zeptal se mě na jméno. Já začala trochu poplakávat, asi hlady, protože po večeři mě pláč okamžitě přešel.“
U pěstounů strávila Jana Drašnarová čtyři pěkné roky. Poznala život na venkově, poprvé na vlastní oči viděla krávy a kozy. Možná právě tam u ní vznikla touha být veterinářkou, kterou se vzdor četným úskalím
Pykala za to, čeho se za války dopouštěli rodiče. Komunisté jí zařídili život v pekle. Pro syna chtěla lepší budoucnost, ale ani to se jí nesplnilo.
později skutečně stala. S venkovem se musela rozloučit, když si dospělá dcera pěstounů vzala skalního komunistu. Tvrdil, že by straně nevysvětlil, co mají rodiče nevěsty doma za děvče.
A tak se Jana ocitla v dětském domově v Počátkách. Když jí bylo třináct, pozvala ji matka, kterou už propustili z vězení, do Prahy na prázdniny. Dělala uklízečku na psychiatrické klinice. Neviděly se sedm let, skoro se nepoznaly. Žádná blízkost mezi nimi nebyla, dívka se ráda vrátila do ústavu.
Dětský domov měl osvíceného ředitele, který se snažil chytré a houževnaté dívce pomoci. Když při přijímačkách na střední zemědělskou školu byla druhá ze 150 uchazečů, ale „pro nedostatek míst“nebyla přijata, podařilo se mu najít pro ni jinou střední školu. Po maturitě se hlásila na vysokou.
„Špatný původ mě dál pronásledoval, i když jsem do přihlášky napsala, že chci být platná socialistické vlasti. Oficiálně jako důvod nepřijetí škola uvedla nedostatečný politický přehled. Chvíli jsem přemýšlela, že bych se mohla utopit, ale pak jsem si vzpomněla, že umím plavat. Šla jsem tedy dělat zootechničku a v duchu škole pohrozila, že budu chodit na přijímací pohovory, dokud budu živa.“
Našla si práci, při které měla víc času na
Britská královna Alžběta II. je další z řady významných představitelů, kteří se s českým prezidentem setkali.