Trest pro dceru kolaborantů

„Táta sice uměl z kusu kůže udělat celé boty, ale pracovitostí nevynikal. Navíc měl slabost pro alkohol a sázky do loterie. Peníze pak chyběly na nájem skromného bytu v pražských Vysočanech. Když začal být výběrčí urputnější, tak ho šel táta udat. S tím, že nemá dobrý vztah k německé říši. To, co provedl, je strašné. Domovník putoval do Dachau a z koncentráku se už nevrátil,“popisuje otcovo osudové provinění seniorka.

Vybavuje si, jak jednoho dne roku 1945 vtrhli do bytu neznámí muži. Nejprve odvezli otce, zakrátko i matku s třemi dětmi. Všichni skončili v pražském Hagiboru, kde bylo po válce zřízeno internační středisko pro rodiny zrádců národa. Bylo jí šest let.

Toto období má Jana, tehdy Klapalová, spojené hlavně s hladověním. I když děti za nic nemohly, potomkům zrádců se nepodstrojovalo. Ona a její o dva roky starší bratr mohli zůstat s matkou v cimře pro ženy, všichni tři se dělili o dva slamníky. Mladší, tehdy šestnáctiměsíční dceru matce odebrali. Otce odsoudili na doživotí, matka inkasovala sedm let za spoluvinu.

Po válce byly ústavy plné opuštěných dětí. Jana se starším bratrem putovali do ústavu pro hluchoněmé. Poslali ji do pomocné školy. „Rodiče nám nijak nevysvětlili, co se stalo. Otec v roce 1952 ve vězení zemřel. Po propuštění se na mě matka v jedné debatě utrhla, že jsme jí zkazili život. Že by si bez nás ještě někoho našla. To už jsem leccos věděla a vpálila jsem jí do očí, že to oni zkazili život nám dětem. Přitom taky ona šla jednou na domovníka Němcům žalovat. Vzala mě tehdy s sebou a já si to pamatuju. Měly jsme spolu podivný vztah,“vzpomíná osmasedmdesátiletá seniorka.

Děti k rozebrání