Jak jsem dobývala Mosul
Strávila jsem několik dnů přímo v první linii u Mosulu. Mezi iráckými vojáky, kteří se snaží vytlačit z města Islámský stát.
Jana Andertová spolupracovnice MF DNES v Iráku
V álka pro mě začala nečekaně rychle.
V poklidu sedím na polním lůžku na základně irácké armády, když do místnosti vběhne Ahmed. „Jsi připravená?“táže se zvýšeným hlasem. „Na jednu z našich jednotek zaútočili bojovníci Islámského státu. Naši potřebují pomoc!“vysvětluje v poklusu.
Vmžiku jsem sbalená. Neprůstřelnou vestu, helmu a především – fotoaparát a kameru.
Před velitelstvím se už shromažďují vojáci, jejich hummery jsou nastartované.
„Tímhle pojedeš ty, jdi si sednout dovnitř,“říká mi velitel a ukazuje na jedno z vozidel. Kolona se dává do pohybu a během deseti minut dojíždí na místo, odkud se vyráží do boje. Přímo do první linie.
Jak jsem se vlastně ocitla mezi vojáky u iráckého Mosulu, který se vládní armáda už řadu měsíců pokouší vyrvat z držení Islámského státu?
Může za to generál Abú Tarap, velitel pohotovostních jednotek irácké armády. Během setkání s ním ve vesnici kousek od Mosulu se mi podařilo získat jeho povolení, abych mohla zůstat několik dnů s jeho vojáky v západní části obrovského města. Přidělili mi Ahmeda, jednoho z příslušníků speciální zásahové jednotky. Má mě chránit, ale hlavně – mluví anglicky.
Když kolem hvízdají kulky
„Vítej u nás,“usmívá se na mě Ahmed a ukazuje rukou k obzoru: „Támhle, zhruba 400 metrů odtud, už je území Islámského státu,“dodává věcně. „Zatím si odpočiň, až půjde naše jednotka do boje, neboj, dáme ti vědět.“Přišlo to rychleji, než jsem čekala. Když naše hummery dorazily na překladiště, pochopila jsem, co je to válka. Islámský stát pálil z minometů jak zběsilý. Všude kolem hvízdaly kulky snajprů. Snažím se natáčet, jak jen to jde.
„Neopouštěj hummer, venku je to teď moc nebezpečné,“přikazuje mi Ahmed. Jen pár vteřin poté zasahuje raketa vedlejší vůz. V jeho blízkosti naštěstí nikdo není, takže se to obešlo bez zranění.
Pak ostřelování na chvíli ustává, a tak vyrážíme pěšky do první ulice, odkud se ozývá střelba. „Drž se za mnou,“vypálí povel Ahmed. Když se dostáváme k ruinám budovy, jež byla ještě nedávno zdravotnickou školou, dostávám od Ahmeda další rady: „Nepohybuj se u oken, tlaková vlna od výbuchů by je mohla rozbít a sklo by tě mohlo poranit!“
Boj ani na chvilku nepřestal. Kvůli bezpečnosti mě vojáci nechali v budově, dokud se situace trochu nezklidní. V tu chvíli se znovu objevil Ahmed. „Jdeme! Teď!“zavelel. Všichni se rychle zvedají a přesouvají do další ulice.
Za pár hodin přivážejí oběd. Skrývá se v polorozbořené budově před ostřelovači a pochutnáváme si na rýži a fazolích.
„Jak to vypadá?“ptám se po chvíli Ahmeda. „Je to dobré,“odpovídá, „vracíme se na základnu.“
Chci využít času co nejlépe a natočit ještě pár záběrů. Když procházím kolem jednoho z hummerů, ozývá se z okénka: „Nedáš si čaj?“Dveře se otevírají a tak přisedám.
Útočníci v buldozeru
Právě v tu chvíli se ozvala ohromná rána a tlaková vlna mě strhává k zemi. Když otevírám oči, jsem celá pokrytá prachem. Vojáci zmateně pobíhají kolem. Necelých dvacet metrů od nás je obrovský požár. „Co to bylo?“ptám se vyděšeně Ahmeda, který se objevil ve dveřích hummeru. „Netuším, možná bouchlo auto se sebevražednými atentátníky,“křičí.
Běžíme s Ahmedem směrem k ohni. Hoří několik hummerů, dokonce i jeden tank. Kolem leží několik spálených těl vojáků. Všichni jsou mrtví.
Ahmed se mi najednou ztratil. Kam se poděl, říkám si nervózně. Pak ho spatřím, nese v náručí mladého vojáka, sotva dvacetiletého kluka. Výbuch mu usekl obě chodidla. „Běž zpátky!“křičí na mě. „Okamžitě!“V hořících hummerech byla spousta munice, která neustále vybuchovala. Aby toho nebylo málo, začali nás ostřelovat snajpři. Chtějí dokonat dílo zkázy a zabít co nejvíc dalších vojáků.
Schovala jsem se v blízké budově a čekala, až se to trochu zklidní. „Bylo to sebevražedné auto,“řekl mi Ahmed, když se vrátil. „Zaútočilo na nás zezadu, nikdo to nečekal.“Šlo o velký buldozer napěchovaný výbušninou. Kromě řidiče tam byl ještě jeden válečník Islámského státu. Pálil během jízdy z kulometu připevněného na střeše. Pak se vyhodili do povětří. Během chvíle zahynulo na třicet vojáků.
Na základnu jsme se vrátili až druhý den ráno. Vojáci si moc neodpočinuli a už se chystali na novou operaci. Předchozího dne se jim nepodařilo osvobodit úsek, který si zvolili. Budou tam muset znovu.
„Jaký je plán na dnešek?“ptám se Ahmeda. „Ofenziva bude pokračovat. Musíme osvobodit 300 metrů této čtvrti,“odpovídá.
„Můžu si natočit pozice vašich snajprů? A udělat rozhovor s jedním z nich, než půjde do akce?“pokračuju v otázkách. „Bez problému, zavedu tě na pozici,“zvedá se Ahmed a hezky se na mě usměje.
Když jsem se později vrátila, potřebovala jsem očistit objektiv. Byl plný prachu. Sotva jsem s tím začala, otřásl budovou obrovský výbuch. Dveře se rozletěly a tlaková vlna mě odhodila doprostřed místnosti. Když jsem se trochu vzpamatovala, přes zvířený prach nebylo nic vidět. Postupně jsem rozeznávala siluety vojáků, kteří pobíhali kolem a snažili se najít raněné. „Co se stalo?“ptám se Ahmeda, když se objevil. „Raketa! Zasáhla nás raketa!“opakoval.
Později mi jeden voják řekl: „To nebyl Islámský stát, ta raketa byla naše, vystřelily ji naše jednotky!“
Nemohla jsem to pochopit. Proč střílejí na vlastní? „To se občas stává, taková je válka,“dodal voják.
Autorka žije řadu let v Nizozemsku, je fotografka a kameramanka, její reportáže z Blízkého východu zveřejnily televize CNN, BBC, Spiegel TV a další.