Školení z evropského ducha

Evropská komise nám dala černého Petra za odpor k projektu, který nefungoval. Generál, který zpackal bitvu, ukazuje prstem na vojína, protože se nepřidal k volání hurá.

P ro posílení „evropského ducha“, jehož nedostatek nám vyčítá Jean-Claude Juncker, je vysloveně poučné sledovat kartáčování střední Evropy za azylantské kvóty. Evropská komise nám dala černého Petra za odpor k projektu, který neměl smysl a nefungoval. Generál, který zpackal bitvu, ukazuje prstem na vojína, protože se nepřidal k volání hurá.

Je to alibi za úplně jiné selhání: tři země včetně Česka odmítly přebírat uprchlíky v programu, v němž jich je po dvou letech z plánovaných 160 000 zatím po Unii rozebráno 19 000. To říká vše.

Z toho jsou vidět tři věci. Zaprvé: je jedno, zda střední Evropa uprchlíky přijala, nebo ne, krachlo to stejně. Zadruhé: lítají v tom i další, ale vypadá to, jako by bylo třeba najít viníka za to, že Evropa neumí vyřešit migrantskou krizi. Zatřetí: za situace, kdy po Evropě jsou další statisíce migrantů a u Libye takřka denně „zachraňují“(čti naloďují) další tisíce, jde o čistě potěmkinovské řešení.

Pokud by měl být někdo popotahován, měli by to být ti, co nedokázali ochránit evropské hranice. To je hlavní problém, od něho se vše odvíjí. Místo toho ztrácejí čas vymýšlením věcí, které jsou k ničemu, jak ostatně plán kvót po dvou letech zcela jednoznačně ukazuje. To, že je střední Evropa i za takové situace popotahována, je jen další obraz tragédie plné omylů.

Češi, Poláci a Maďaři měli dvě možnosti. Buď říct nahlas, že tenhle motor nenaskočí, a nechat se za to povýšeně mistrovat z nedostatku evropanství, solidarity a „ducha“, nebo snaživě nadskakovat na místě a tvářit se, jak hezky to jede, aby si neublížili.

Místo poučování by možná Bruselu stálo za to, aby se aspoň jedinkrát zamyslel, proč to tak je. Čím to, že zrovna střední Evropa, která donedávna docela snaživě evropansky nadskakovala, v tomhle případě ani nenastoupila. Jistě, lze to odbýt jako nevyspělost a obavu z jinakosti, způsobenou roky izolace za železnou oponou, jak se to říká, a něco na tom i je. Ale třeba existuje věrohodnější a pro Unii nepříjemnější vysvětlení. Po desetiletích totality, kdy střední Evropa musela proti své vůli opravdu nadskakovat a tvářit se, že stojící vůz uhání vpřed, je na něco takového alergická. Myslela, že tohle už nebude nikdy muset.

To není vše: mráz běží po zádech z pokryteckých úvah, jak bychom se vyhnuli problémům, kdybychom mazaně pár lidí přijali a nechali je zmizet do vytouženého Německa. Pak by bylo všechno formálně v pořádku, i když fakticky by to bylo stejné jako teď. Je to jako socialistické závazky, které se splnily, i když se nesplnily. Má tohle Evropa zapotřebí? A je to opravdu cesta?

A ano, střední Evropa má taky pocit, že musí trpně přijímat špatná rozhodnutí, která jí opět někdo shůry nutí. Třeba by tahle naše zkušenost a obava stála za pozornost jako zpětná vazba, které se očividně nedostává. Je totiž pohodlné svést krach kvót na neevropskost Středoevropanů, brexit na britská média a Poláky, nespokojenost Evropanů s tradičními stranami na „populisty“a ruské hackery.

Možná totiž migrantská krize a kvóty neříkají tolik o stavu Česka, Polska a Maďarska jako o stavu Evropské unie.

Evropa má v migrantské krizi problém mnohem větší než nějaké kvóty, jimiž se problém neřeší, jen se roztírá. Po desetiletích, kdy se nic nedělo a všechno samo hezky běželo, protože bylo hezké počasí, se ukázalo, že už není schopna řešit věci. A že není schopna si to ani přiznat.

Skutečnost je totiž taková, že podle zcela čerstvého průzkumu globální agentury Pew Research v devíti evropských zemích jsou nespokojeny s tím, jak EU řeší uprchlickou krizi, dvě třetiny Evropanů. Spokojena je jen čtvrtina. To je pořádný rozdíl. Vysvědčení pro Unii ukazující, jak velký má asi mandát, aby někoho školila.

Skutečnost je totiž i taková, že jako první zastavila proud uprchlíků střední Evropa. Nebýt jí, nestalo by se nic, jen by se rozdávalo víc a víc čaje. Západ nad ploty ohrnoval nos, štítil se toho, co Středoevropané necivilizovaně vymýšleli, třeba že uprchlické tábory by měly být zřízeny v severní Africe a že neřízená migrace je i bezpečnostní problém, ale postupem času říká totéž. To už je ovšem jistě civilizované.

Jediná užitečná věc, kterou EU dokázala, bylo koupit si Turecko. Libyi, odkud přichází druhý proud, si však koupit nešlo, protože tam není vláda.

Na Libyii je však krásně vidět obecnou příčinu evropského selhání: slyšeli jsme, že nelze uzavřít kordonem lodí přímo libyjské přístavy, protože k tomu není povolení libyjské vlády. Jenže Libye je zhroucený stát, není, kdo by dal svolení. To je metafora všeho evropského lhaní si do vlastní kapsy, alibismu a strachu z činu.

Něco se teď přece hýbe, jsou už snahy držet lidi v Africe a ne je pouštět nejdřív do Evropy, pak si namlouvat, že to jinak nejde a že konáme službu. Ale brontosaurovi EU trvá strašně dlouho, než mu věci dojdou a než se otočí. Kdyby přístup Evropy k migrantské vlně byl od počátku rozumný, rychlý a akční, asi by se neobjevil ani odpor vůči kvótám. A možná by evropského ducha měla posílit i sama Unie. Nemusela by se pak třeba prát o dávno mrtvé kvóty, mít špatné průzkumy napříč Evropou a bát se každých druhých evropských voleb, že jí podrazí nohy, jak se teď stalo pravidlem.

Je pohodlné svést krach kvót na neevropskost střední Evropy, brexit na britská média a nespokojenost lidí s tradičními stranami na „populisty“a hackery.