Kreuziger: Moje osmá Tour
Sedmkrát stál na startu Tour. Už brzy by ji měl cyklista Roman Kreuziger okusit poosmé.
Ján Svorada a Pavel Padrnos jsou zatím s osmi účastmi na Tour českými rekordmany. Prvního července se na ně má dotáhnout také on. Toho dne odstartuje z Düsseldorfu ročník číslo 104.
V létě 2013 dosáhl Roman Kreuziger na nejslavnějším závodě cyklistů až na páté místo. Čtyřikrát dokončil „Starou dámu“v Top Ten. A pouze jedinkrát, když šlapal po Francii i s frakturou člunkové kosti, chyběl v elitní dvacítce. Za svoji kariéru prožil na Tour celkem 147 závodních dnů. Jak vypadají od rána až do večera?
Často se vám v průběhu Tour stává, že se probudíte a řeknete si: Ach ne, už zase na kolo?
To se neděje. Za ta léta už jsem se naučil žít s vědomím, že na Tour nikdy nesmím vypnout, ani o volných dnech ne. Vím, že jakmile bych se příliš uvolnil, všechno by na mě padlo a bylo by zle. Takže během těch tří týdnů žiju v jakési bublině, neustále koncentrovaný.
Vstanete sám, nebo s budíkem?
Občas se probudím v předstihu, ale většinou potřebuju budíka.
Snídani se snažíte obměňovat, aby během Tour nebyla monotónní?
Různě to točím, ale základem bývá u mě ovesná kaše a nějaká ta omeleta. Pečiva ani moc nemusím.
A základem je i kafe, ne?
To vždycky.
Kolik jich za den vypijete?
Dávám si tři ke snídani a dvě před etapou. S počtem kafí se ale držím docela dole, v nižším průměru.
Pravda, legendární Gino Bartali dokázal údajně za jediný závodní den vypít až dvacet espress.
Však já si jich v zimě v přípravném období taky dávám dvakrát tolik než jindy. Klidně i 10 velkých.
Po snídani je při Tour balení a odjezd z hotelu rychlovka?
Často jde o totální stres. Kolikrát už scházím na snídani s kufříkem a potom jdu rovnou do autobusu.
Přesuny do místa startu bývají zdlouhavé. V týmovém autobuse během nich se snažíte zklidnit?
Určitě. Pokud mohu, tak ještě cestou na etapu usnu. Nebo si pustím do sluchátek nějaký hudební mix a uzavřu se do vlastního světa.
Načež přijedete ke startu...
... a v autobuse máme poradu, vezmu si číslo, naplním dres nějakým jídlem, dám si další kafe, odskočím si a vydám se na start.
Bývají porady v australské Orice jiné než v předchozích stájích?
Jsou hodně podobné. Nejdéle, tak 20 minut, probíráme taktiku na nebezpečné středně kopcovité etapy nebo na rovinaté etapy na větru.
Na horské ne?
Na ně bývá strategie jednodušší, ty jsou především o síle v nohách.
Promítají vám sportovní ředitelé videa nebezpečných úseků?
Většinou nám pouštějí dojezdy vyfocené z Google Maps, abychom o nich měli co nejpřesnější informace. Zároveň máme lidi, co jedou před pelotonem, dělají nám skauting a hlásí vítr a nebezpečná místa.
Cestou na samotný start se musíte obzvlášť na Tour prodírat skrz davy diváků. Snažíte se od toho rumraje vnitřně oprostit?
Hlavně se po tradičním podpisovém aktu radši ani nevracím zpátky do autobusu a jdu přímo na čáru. Je to výhodné i kvůli dobré pozici pro neutrální start, který bývá při Tour kolikrát hodně nervózní.
V týmu Tinkoff jste dostával roli „kapitána na silnici“, organizujícího v etapě celý tým. Vyzkoušel jste si ji už také v Orice?
Třeba nyní na Dauphiné. Byli tam se mnou Chaves a Simon Yates (dvě největší esa Oriky pro Tour) a sportovní ředitelé chtěli zjistit, jak reaguju na různé situace a jak komunikuju s autem a s jezdci. Myslím, že jsme se docela sehráli.
Jak často v této funkci rozebíráte aktuální situaci se šéfy týmu?
Většinou si toho dost řekneme už na poradě a pak řešíme přes vysílačky jen pár detailů. Ona ta rádia někdy fungují, jindy zase ne. Tu a tam je zapotřebí, abych nahnal ostatní jezdce týmu v pelotonu dopředu. Třeba o Yatesovi je známé, že rád závodí vzadu. Proto musím před klíčovými pasážemi pohlídat, aby byl v pravý okamžik tam, kde má být.
Australská angličtina vám už v Orice potíže nedělá?
Nějak tím proplouvám. Oni se snaží hodně mluvit tak, aby jim rozuměli i jezdci z neanglických zemí.
Při klidnější etapě najdete i čas chvíli si v pelotonu popovídat?
Jak kdy. Na Dauphiné teď bylo závodění natolik intenzivní, že na klábosení vůbec nebyl prostor. Vystartovalo se, týmy se seřadily a jelo se.
Co se týče stravy na trati, patříte mezi gelové typy?
Moc ne. A už vůbec nejsem na tyčinky, ty nejím vůbec. Gely občas jo, ale radši mám houstičky se šunkou, sýrem, nutellou. Nebo rýžové koláče.
Jídlo máte připravené také hned za cílem v autobusu. Jaké?
Rýži, brambory nebo kuskus. Aby mě to zapláclo před večeří.
Po etapě u vás stále platí, že potřebujete čtvrt hodiny, abyste se přepnul ze závodního stresu do klidového režimu a rozhovořil se?
Určitě je dobré, když si nejdřív v autobusu dám sprchu a zchladím se. Potom mám i lepší myšlenky.
Vybavíte si den, který vás v kariéře na Tour bolel nejvíc?
Těch bylo víc. Většinou za vedra v Pyrenejích. Nebo loňská poslední horská etapa v Alpách do Morzine.
Ta přitom dopadla dobře, probil jste se v ní po úniku do Top Ten.
To jo, ale dostával jsem se z ní hodně špatně, několik dnů. Nejhorší byl hned ten následující, to jsem byl hodně vyplej.
Z cíle etapy následuje opět přesun autobusem do hotelu.
A já při něm okamžitě usínám.
Jak dlouhá bývá masáž?
Mezi 45 minutami až hodinou. Máme na Tour čtyři maséry a fyzioterapeuta. Vždy se snažíme, aby všichni šli na masáž před večeří. Klidně kvůli tomu o půl hodiny odsuneme
i čas večeře, abychom se na ní sešli úplně všichni. Občas to sice logisticky nevyjde a někteří kluci musí jít na masáž až po večeři, to však rozhodně není ideální.
Takřka deset let vás napříč stájemi doprovázel japonský masér Nakano. Je s vámi stále?
Už ne. Má teď svoji praxi v Japonsku a uzavřel i menší dohodu s týmem Bahrain Merida.
Masér často působí jako vrba, do které se unavený jezdec vymluví. Funguje to u vás?
S Nakou to takhle bylo. Znal jsem ho dlouhá léta, často bydlel během přípravy i u mě doma. Teď je to přece jen jiné, ačkoliv i některé z masérů Oriky znám delší dobu z jejich působení v jiných týmech.
Když se po masáži usadíte na večeři, co vám nejvíc chutná?
Letos je dobré, že s naším týmem bude i Hannah Grantová (bývalá kuchařka stáje Tinkoff). S dalším kuchařem Oriky mají už teď připravené menu na celou Tour. Hannah vaří dobře, takže je mi celkem jedno, co nám nachystá. Těstovinám po etapě ani moc nehovím, radši si dám maso, rybu, zeleninu.
Po večeři hned vyhledáváte soukromí hotelového pokoje?
Chvilku si s ostatními povídáme, a když se rozpustíme od stolu, jdeme se někdy ještě protáhnout.
Usíná se vám snadno?
Jak kdy. Čím jste unavenější, tím se usíná hůř.
Zdeněk Štybar mi při svém debutu vyprávěl, jak si ve tři v noci dával v Gapu studenou sprchu, aby zchladil rozpálené tělo a konečně už usnul.
Tak speciálně Gap je místo, kde snad nemají klimatizaci v jediném hotelu. My jsme tam tehdy dokupovali přenosné. Ale já většinou do jedné v noci pokaždé usnu.
Zkuste popsat stav vašeho těla na samém konci Tour.
Kolikrát jsem třeba po osmidenním závodě Dauphiné unavenější než po Tour, protože takový kratší závod je ještě mnohem intenzivnější. Z tohoto pohledu nedělám velké rozdíly mezi tím, jestli jedu třítýdenní, nebo týdenní etapák.
Je tedy Tour náročnější pro vaše tělo, nebo hlavu?
Spíš pro hlavu. Díky mým zkušenostem jsem vyrovnanější a spousta věcí mě nepřekvapí, ale na druhou stranu se dnešní peloton hodně vyrovnává a prosadit se je náročnější. Trápíte se celý kopec a přitom vidíte, že kolem vás je pořád osmdesát lidí, zatímco dřív by jich tam bylo dvacet. To vám nepřidá.
Hlava pak musí přesvědčit tělo, aby šlo až na samý práh bolesti.
O tom žádná.
A zvládá to vaše hlava?
Na závodech, o které mi jde, to pořád zvládá.