Před zaminovaným polem

Nejčastější komentář k výsledkům francouzských parlamentních voleb zní: Emmanuel Macron jednoznačně zvítězil, ale nedostal bianko šek.

Zpohledu očekávání po prvním kole prezidentské volby začátkem května se jedná o velké vítězství pro Macrona, o relativní zklamání pro krajní levici a zejména pro krajní pravici, o tvrdou porážku pro doposud dominantní socialisty a republikány.

Ovšem z pohledu očekávání posledních tří týdnů je Macronův triumf nakonec skromnější a ostatní strany si alespoň trochu oddechly. Republikáni překonali psychologickou hranici 100 mandátů. Socialisté prohráli, ale zůstávají první silou francouzské levice. Krajní levice posílila z 10 mandátů na 27, krajní pravice ze 2 na 8, což jsou výrazné úspěchy, byť Národní fronta ještě před měsícem čekala řádově desítky poslanců.

Obecně tyto volby znamenají drtivou porážku politického establishmentu: mandát obhájilo jen cca 25 procent končících poslanců. Pro srovnání: v roce 2012 to bylo 60 procent a v roce 2007 dokonce 75 procent. Zároveň je však třeba zmínit bezprecedentní míru volební neúčasti: tyto volby přitáhly méně voličů než poslední volby do Evropského parlamentu v roce 2014.

Co z toho všeho plyne pro nadcházející měsíce a roky?

„Macronmanie“, kterou v posledních týdnech sáhodlouze rozebírala média, je spíše povrchním fenoménem. Voliči se rozhodli dát Emmanuelu Macronovi šanci, ale o masivní pozitivní podpoře dnes mluvit nelze. Prezident nesmí zapomenout, že v prvním kole jej podpořilo méně než 20 procent oprávněných voličů. Je nepochybné, že jeho první kroky v Elysejském paláci a na mezinárodní scéně vytvořily pozitivní atmosféru a dynamiku. Ale to vše může velmi rychle vyprchat: jeho předchůdci by mohli vyprávět...

Mírný optimismus

Vzestup radikálních antisystémových sil je slabší a vrtkavější, než se čekalo a než je tomu leckde jinde. Ale bylo by krátkozraké je odepisovat. Macron jim zúžil prostor, neboť sám do určité míry ztělesnil antisystémový postoj, byť na odlišných a umírněných ideologických základech. Pokud však tato „měkká“verze politické změny zklame, politické extrémy mohou ve Francii počítat se zářnými zítřky.

Jakkoli má prezident pro své reformní plány pohodlnou parlamentní většinu a jakkoli se s těmito plány nijak během kampaně neskrýval, bude muset počítat s hlasitou opozicí, která sice bude slabá v parlamentu, ale o to silnější může být na ulici. Lze očekávat, že mnohé Macronovy záměry narazí na demonstrace a stávky a jeho schopnost tyto situace ustát bude nahlodávána již zmíněným deficitem legitimity. Krajní pravice i levice hned po volbách ukázaly, co bude leitmotivem jejich politické komunikace: „Máte většinu v parlamentu, ale ne ve společnosti.“

Macron má před sebou zaminované pole. Jeho výhodou je energie, charizma, neokoukanost, nekonfrontační styl a v neposlední řadě i šíře politického spektra, které se mu podařilo sjednotit. Může se též poučit z chyb svých předchůdců: Jacques Chirac neustál tlak ulice proti špatně vysvětlené reformní politice. Nicolas Sarkozy víceméně promarnil první rok svého mandátu a pak přišla globální krize, která mu radikálně zúžila manévrovací prostor a donutila ho řešit úplně jiné problémy. François Hollande se po celý mandát musel potýkat se silnou vnitrostranickou opozicí, která hlásala věrnost jeho nerealistickému volebnímu programu.

Pokud nedojde k obratu v celosvětové hospodářské konjunktuře, lze si představit optimistický scénář: Macron prosadí klíčové strukturální reformy a díky jeho politické umírněnosti a rozkročenosti se mu to povede bez zásadnějších politických a sociálních otřesů. V kombinaci s celkovou obnovou důvěry ve Francii, která se například v anglosaském tisku začala dostávat z role posmívaného otloukánka, by to mohlo přinést viditelné pozitivní body ve dvou oblastech, na které francouzské veřejné mínění slyší: zlepšení hospodářské situace a úspěchy na mezinárodní scéně. Pokud nedojde k zásadním problémům (a pokud možno naopak dojde k alespoň dílčím úspěchům) ve třetí klíčové oblasti, kterou je dnes problém džihádistického terorismu, a pokud se Macronovi a jeho vládě podaří dostát slibům v oblasti morálky a příkladnosti, Francie by se mohla dostat ze spirály kolektivní deprese, pštrosí politiky a „blbé nálady“, ve které se již léta utápí.

V tomto optimistickém scénáři se to hemží slůvkem „pokud“. Rizik je mnoho, ale bezprecedentní změny a atmosféra posledních týdnů naznačují, že by nemuselo jít o pouhá zbožná přání. Z hlediska Evropy a zejména našeho regionu je mnoho důvodů Macronovi držet palce, neboť platí jednoduchá rovnice: čím méně si Francie věří a čím horší je její hospodářská situace, tím napjatější jsou její vztahy s ostatními zeměmi EU a zejména se střední Evropou, která se velmi snadno stává ideálním terčem.

Téma „polského instalatéra, který bere Francouzům práci“je typickým iracionálním plodem výše popsané „blbé nálady“. Krátkodobě se sice Francie zapletená do vlastních problémů a z toho plynoucí stagnace Evropské unie mohou jevit jako pro nás výhodná situace, neboť české vládě se v Bruselu snáze hraje na chytrou horákyni, ale z dlouhodobého hlediska je zřejmé, že Francie flirtující s nacionalismem a populismem, ať už by byl ideologicky zabarven jakkoli, by znamenala zásadní geopolitickou destabilizaci celého evropského prostoru. A Česká republika patří mezi země, pro které by takováto situace byla obzvlášť nebezpečná.

Z hlediska Evropy a zejména našeho regionu je mnoho důvodů držet Macronovi palce.