Rock’n’troll. Pobuda Brousek budí sympatie

Jít si pevně za svým jediným cílem, či jen ochutnávat, co zrovna život přináší? Být za každých okolností sám sebou, či konformně klouzat po každodenních kompromisech?

Stěžejní dílo Henrika Ibsena Peer Gynt nabízí i sto padesát let od napsání aktuální otázky a je jedno, zda byla „dramatická báseň“psána jako kritika tehdejšího norského národovectví, pohádka pro dospělé či autorovo vyrovnání se s vlastními selháními.

Aktuální režie Martina Čičváka v pražském Divadle na Vinohradech akcentuje nadčasové osobnostní dilema, které titulní postava dramatu řeší. Peer Gynt je v podání Ondřeje Brouska sympatický snílek, který se celý život snaží, ovšem kvůli své nezodpovědnosti, která ústí v patologické útěky od problémů, nikdy ničeho nedosáhne. A když přijde ve finále čas zúčtování, nezachrání ho ani čistá a nezničitelná láska křehké Solvejg (Andrea Elsnerová).

Zatímco v jiných nastudováních často různě starého Gynta hrají dva herci, Brousek zůstává po celou dobu na scéně sám. V osvědčené spolupráci s Čičvákem už standardně podává skvělý výkon, který vedle tun veršů umocňuje stoupající fyzické vyčerpání.

Hraje se totiž na šikmé ploše, ze které se Gynt během svých životních útrap několikrát skutálí do orchestřiště, aby se opět vyhrabal nahoru. Jinak střídmou scénu, kterou do severského prostředí zařazuje mlčenlivý chlad norských ledovců, Čičvák ozvláštňuje kuličkami z dětských koutků, snad aby připomněl Gyntovu nedospělost či jeho nemorální obchody. Ostatní postavy Brouskovi jen přihrávají, zaujme přesný Knoflíkář Dennyho Ratajského, postava matky v podání Andrey Černé však působí až rušivě mladě. Její přílet deus ex machina je jen čistou režisérovou manýrou.

I díky skvělému překladu z pera Jiřího Vohryzka a Josefa Bruknera je nové nastudování na Vinohradech událostí, divák se však musí připravit na více než tříhodinové drama. Větší škrtání by asi neuškodilo, třeba často vynechávaná egyptská scéna by se inscenovat nemusela. Potěší však vtipně podaná muzikálová vsuvka z trollího světa, kde září všichni zúčastnění.

Kvůli zválené mikině skrývající triko s nápisem rock’n’troll, roztrhaným džínám a chybějícím zubům působí Brouskův Gynt jako umaštěný pobuda, herec však postavu vnitřně podává jako někoho, kdo víc než se světem bojuje sám se sebou. S tím se divák i přes náročnou délku dokáže snadno ztotožnit.