ZAPALOVAT I MALOU SVÍČKU
Mohl by vyučovat pozitivnímu myšlení. Se svou až provokativní vitalitou si připomněl i nedávné pětaosmdesátiny. Hraje v sedmi divadelních hrách, dostal nabídku na film a s manželkou si nadělil cestu do Petrohradu.
Smanželkou jste si jako dárek k 85. narozeninám vyrazili do Petrohradu. Proč jste si vybrali Rusko? Jednoduše proto, že v Petrohradu jsme spolu ještě nebyli. Cestuju velmi rád a s manželkou jsme už viděli pěkný kus světa. Amerika, Kanada, Mauritius, Island... Evropské země ani nepočítám.
Věk vás nebrzdí? Pravda, začátek cesty nám dal zabrat, za první dva dny jsme nachodili po městě skoro čtyřicet kilometrů. V noci mě postihla střídavě zimnice a horečka, ale další den jsem už byl zase fit. Viděli jsme hodně. Petrohrad je báječná, sice trochu omšelá, ale originální výkladní skříň Ruska. Co vidí člověk po cestě, je ovšem daleko horší. Patříte k lidem, kteří chtějí narozeniny jaksepatří oslavit, nebo vás to už nebaví? V pětaosmdesáti je to víc tryzna, takže jsem nijak bombasticky neslavil. Spíš si dělám takovou bilanci. Ale vyškemral jsem v divadle osm dní volna ještě před prázdninami, a tak jsme si dopřáli to Rusko. Skutečná dovolená mi začíná až v červenci. To se ještě rozjedeme po vlasti a možná frnkneme i někam k moři. Přes rok jsem v plném nasazení, ale na divadelní prázdniny si už léta nenechám sáhnout. Udělal jsem jedinou výjimku.
A to? Před sedmi lety, v roce 2010, jsme uprostřed parného léta točili s Václavem Havlem jeho film Odcházení. To se nedalo odmítnout.
Z respektu k bývalému prezidentovi, nebo ze zvědavosti, jaký je?
Obojí. Věděl jsem, že Václav Havel je zcela výjimečná osobnost, ale netušil jsem, jaký je režisér, takže kus zvědavosti v tom byl. Na place nebyl vůbec přísný, ale důsledný, to jo. Před každou poznámkou se sice omluvil, ale pak řekl přesně a pregnantně, co chce. Nikomu neodpustil ani čárku. Byl perfektně připravený. Natáčelo se v Čerychově vile v České Skalici a pro mě se to léto stalo obdobím, které navždy utkví v mysli.
REŽISÉR VÁCLAV HAVEL
Jak na vás pan režisér zapůsobil jako člověk? Byl nesmírně empatický, uměl naslouchat. Vídali jsme se denně, i večer po natáčení. Já si jen potvrdil, co jsem si myslel. Kdokoliv k němu mohl přijít, každého laskavě vyslechl a nebyl ani trošku nafoukaný. Naopak byl strašně obyčejný. Jako dnes vidím, jak si ve vedru klidně strčil nohy do škopku s vodou, na hlavě míval široký klobouk nebo šátek. Taková duše laskavá, která se do dnešního zdivočelého světa moc nehodila.
Předtím jste se s ním nesetkal?
Jen asi dvakrát letmo, přes Dášu. Václav Havel od ní věděl, že jsem ji učil v Brně na konzervatoři.
Aha, to jste měl možná trochu protekci.
To si nemyslím. Věděl o mně dost a znal mě z řady rolí. Každopádně Dáša Veškrnová patřila mezi moje oblíbené žáky. Veliká kamarádka s Libuškou Šafránkovou. Na konzervatoři to byla taková dvojka, jiskřičky, které svítily od začátku. Obě byly zamilované do divadla, což je strašně důležité. Dnes mám dojem, že někteří absolventi herectví přicházejí do divadla bez této lásky. Přitom už staříček Stanislavský říkal, že je rozdíl, jestli člověk miluje umění v sobě, nebo sebe v umění.
Poznal jste jako pedagog na konzervatoři talent hned?
Myslím, že jsem se ve většině případů nespletl. Jenom přijímačky jsem moc rád neměl. Strašně těžko jsem snášel smutné obličeje těch, kteří se na školu nedostali. Ale člověk se taky může seknout, někdy je těžké odlišit dětskou hravost od talentu. Já měl za sedm let působení ve škole na výrazné talenty štěstí. A jsem pyšný na jejich výsledky. Pedagogická práce mě těšila a dala mi příležitost poznat zblízka mentalitu nastupující generace. Myslím, že jsem byl dobrý kantor, však se ke mně moji žáci pořád hlásí.
Kdo z nich vám ještě uvízl v paměti?
Vynikající byl třeba Oldřich Kaiser, ten mě zaujal hned u přijímaček. Na první pohled mimořádná osobnost, to poznáte už podle jiskry v očích. Přišel s housličkama, něco na ně i zahrál. V prvním kole byl trošku nervózní, tak jsem ho šel trochu zklidnit. Jako student překvapivě velice ukázněný. Ale herectví je rizikové povolání. I z mých nadaných posluchačů se ne všichni uchytili.
Pocházíte z Podkrkonoší, přitom jste dvacet dva sezon působil v Divadle bratří Mrštíků. Čím si vás Brno získalo?
Většími možnostmi uplatnění, byla tam televize, rozhlas, několik divadel... A také jistou originalitou a moravskou přitažlivostí. Kromě divadla jsem miloval i poezii a měl jsem tu čest poznat skvělé a milované básníky Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška. Divadlo bratří Mrštíků mi poskytlo úžasný a bohatý repertoár, hráli jsme Karla Čapka, Fridricha Dürenmatta. Dostával jsem velké shakespearovské role.
Do Prahy jste se vydal relativně pozdě, až v 57 letech. Byl to plán, nebo náhlý impulz?
Po Praze jsem nikdy nepřestal toužit a byl jsem přesvědčen, že tam jednou zakotvím. Nabídka do Rokoka přišla už v mládí, ale to jsem měl pocit, že ještě málo umím. A udělal jsem dobře. V roce 1989 se hodně změnilo a já měl najednou dojem, že v Brně jsem si už svoje splnil. První dva roky jsem se v Praze zabíhal, přesazená květinka musí zapustit kořínky, ochutnat půdu. No a teď už jsem sedmadvacátou sezonu. Stálé angažmá mám v Činoherním klubu a hostuju i v jiných divadlech.
58 LET SPOLU
Zlom v kariéře nastal, když jste si v polovině osmdesátých let zahrál s Helenou Růžičkovou pošťáka v seriálu Vlak dětství a naděje.
To bylo moje veliké štěstí a snad jsem si ho i zasloužil. Silných kandidátů v konkurzu bylo několik, ale já měl výhodu v tom, že jsem tu postavu už znal. Tenhle příběh jsme totiž točili v brněnském rozhlase jako třídílnou dramatizaci. Když jsem zjistil, že se to bude filmovat, zachvátila mě příšerná nervozita a už předem vztek na toho, kdo to bude dělat. Nakonec jsem se rozhodl o roli zabojovat a vyšlo to.
Dalo se filmování skloubit s prací v brněnském divadle?
Byl to záběr, jelikož se zpočátku točilo až v Lokti a já dojížděl z Brna. Po představení mě čekal šofér, celou noc jsme jeli a já se v autě při baterce učil texty. Ubytovaný jsem byl v Karlových Varech. A pak třeba hned zpátky do Brna na další představení. Nevím, jak jsem to mohl vydržet. Ale držela mě úžasná spolupráce s režisérem Karlem Kachyňou. To on mě naučil filmovou abecedu.
Jiná manželka by to asi těžko nesla, ale o vás se ví, že jste si našel tolerantní partnerku na celý život. Jak se vám to povedlo? Potřebujete kus štěstí a houževnatosti. Po DAMU jsem dostal první angažmá v Hradci Králové. Jednou jdu takhle po ulici a vidím dívku na první pohled tak zajímavou, že jsem okamžitě zatoužil poznat ji blíž. Trochu jsem si zahrál na detektiva a nakonec se to přes přátele podařilo. Když se ohlédnu za těmi roky společného života, mám trochu výčitky. Svým dvěma synům jsem se totiž v mládí často věnoval méně než divadlu a svým žákům na konzervatoři. Snažil jsem se to vynahradit alespoň vnoučatům. Nicméně za skvělé rodinné zázemí jsem jaksepatří vděčný. Manželka je zemědělská inženýrka, vystudovala obor šlechtění rostlin. Jsme spolu už 58 let.
Vy jste měl ovšem štěstí na dobré zázemí i jako dítě. To ano, moje dětství bylo krásné a bohaté. To je přece ověřená teorie, že si člověk do života přináší hodně z dětství. A u kumštu je to obzvlášť cítit. Jilemnice, to vždycky bývalo báječné kulturní město, před válkou poslední česká výspa před Sudety. Pořád se tam rád vracím. Jsou tam pochovaní rodiče, oba byli zapálenými ochotníky. Vyrůstal jsem ve velké rodině.
Jak velké?
Bylo nás sedm. Tatínek výtvarník, maminka se starala o domácnost a tři děti. Žily s námi v rodinném souladu i maminčiny dvě neprovdané sestry. Starší bratr měl pohnutý život, skoro tři roky dělal v dolech u pétépáků a zemřel poměrně mladý. Mladší emigroval po osmašedesátém do Švýcarska. I proto jsem se občas potýkal s kádrovou nečistotou. Ale nestěžuju si, člověk musí v životě leccos zažít a utržit i nějakou tu ranku či ránu.
KAMARÁD BRÓĎA UŽ NENÍ
Na jednu bych se ráda zeptala. Jen do toho.
Letos je to patnáct let, co spáchal sebevraždu váš přítel Vlastimil Brodský, a s nadsázkou se dá říct, že jste byl u toho. Psalo se všelicos, ale jak se to přesně stalo? Bróďu nemůžu z mého života vynechat, pojilo mě k němu největší přátelství. Velmi vroucí, na život a na smrt. Tu osudnou chvíli mám před očima. Konec dubna, sobota