Otec Kinoautomatu přelstil bolševika

Celý svět ví, že Radúz Činčera stvořil Kinoautomat. Ale jaký byl v soukromí? Bavil celou rodinu. Rád si hrál s dětmi. Nebál se zažalovat socialistický stát. Více poví dokument, jenž Činčeru představí očima dcery a vnučky.

Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES

jsou v plánu na letošní podzim. A současně s vlastní dcerou Adélou Sirotkovou připravuje o svém otci dokument.

Hluchý advokát

„Adéla ho poznala jako dědečka, zábavného a hravého šéfa dětské tlupy, ve které s ní byly i jeho dcery z druhého manželství. Jako filmaře ho objevuje vlastně až dnes. Na mě z otcovy tvorby asi nejvíc zapůsobil dokument o Divadle Na zábradlí Mlha, a také dcera jej nyní ocenila,“zmiňuje Alena Činčerová film vyznamenaný v Bergamu, ale z politických důvodů stažený z distribuce.

Sama si z dětství pamatuje, jak pro Kinoautomat tatínek dělal film Člověk a jeho dům. „Jako školačku mě tehdy vzal na noční natáčení scény požáru. Táta říkal, že to bude kouzelné, ale tím mě neoslnil, to on říkal o všem. Silněji mi utkvělo v paměti, když potom s Kinoautomatem odjel do ciziny na víc než půl roku,“vzpomíná. A že její otec vytvořil světový objev, první interaktivní film v historii, jí došlo až o pár let později při pražské premiéře Kinoautomatu. „Jenže to už byl začátek konce, nastupovala normalizace, v Rudém právu projekt pohaněli a táta s kolegy pak vedl proces proti státu, který prodal práva do zahraničí bez jeho vědomí i souhlasu. Soud se vlekl několik let a tatínek tvrdil, že kdyby to točil, měl by skvělou komedii. Třeba jeden právní zástupce státu byl prý úplně hluchý, takže poradce mu připomínky řval do ucha.“

Věhlas Kinoautomatu přesto otevřel Činčerovi dveře do světa. Když doma nesměl, dělal vesměs pro zahraniční produkce, hlavně v Kanadě či Japonsku. „Cítil se tedy relativně svobodný a ještě dostal ven štáb, aby si to vychutnali i ostatní.“

Když do Ósaky chystal s Janem Špátou zakázku pro Britskou Kolumbii, vertikální kaleidoskop založený na myšlence protinožců, napadlo ho, že zpátky to vezmou přes Havaj. A tam na pláži podle svého zvyku pokřikoval „Přelstili jsme bolševika“, načež se ukázalo, že jeden místní jim rozumí. „Byl to Čechoameričan, jistý pan Kozelka. Na zbylý materiál o něm rovnou natočili dokument Náš člověk na Havaji. Běžel jako předfilm Angeliky, ale rychle ho zakázali, protože ukazoval krásná auta a pan Kozelka k tomu líčil, že Američani jsou líní, pokud se jim auto rozbije, koupí si jiné,“vypráví dcera, která otcův odkaz včetně ochranné známky spravuje.

Rodinné stříbro