Naše civilizace je na rozhraní, ale svět nekončí
Proč nemáme dost kvalitních elit, které by společnost vedly? „Kvůli událostem minulého století nestihly vyrůst,“říká historik a egyptolog Miroslav Bárta.
Může to být jen drobná událost. Nepatrný, především však nepředvídatelný spouštěč. V okamžiku uvolní potenciál ke změnám, které společenský systém dlouho kumuloval. Tomu se nevyhne ani naše civilizace a pak se významně promění. „Z historie víme, že se to děje skokově. Nemá smysl si myslet, že současný stav bude trvat věčně. Děje se to ve společnosti, v přírodě i ve vesmíru. Je to jakýsi kód, který souvisí s cykly. Nevíme, proč existují, ale už jsme schopni je vnímat, takže o nich můžeme uvažovat lépe než v minulosti,“říká Miroslav Bárta.
Zkoumáte zaniklé civilizace, mluvíte o kolapsu. Řítíme se do záhuby?
Neřítíme. Nemluvím o tom, že bychom směřovali do kolapsu, který představuje absolutní zánik, vymření, poušť, smrt. Co ale říkám, je, že brzy budeme čelit poměrně zásadním výzvám, protože je evidentní, že spousta věcí ve společnosti přestává fungovat.
Jak tedy chápat kolaps?
Jako proces znamenající velice rychlou ztrátu složitosti společenského systému. Neznamená, že nějaká společnost zanikne, ale jen to, že v určité fázi jejího vývoje se vyčerpají faktory, které jí pomáhaly růst. Ztratí levné zdroje energie a není schopna financovat svou životní úroveň, k níž se obtížně dopracovala. Kolaps společností, ať už minulých, nebo současných, je de facto regenerační fází, kdy z velké části nefunkční systém hledá nové cesty k restartu. Kolaps je proto velice zajímavé období, člověka mobilizuje k novým myšlenkám a technologiím. Stejně jako žádný strom neroste do nebe, ani žádná civilizace nebyla věčná a každá z nich procházela různými obdobími těchto kolapsů nebo transformací.
Výsledek světového průzkumu ukázal, že Západ poprvé nevěří, že děti se budou mít lépe než jejich rodiče. Ne kvůli ekonomickému zajištění, spíš se svět zdá jaksi vykolejený, staré pořádky mizí a to vyvolává nejistotu. Co si o tom myslíte?
Skepse může být oprávněná. Nemusíte být univerzitní profesor nebo badatel, aby vám došlo, že se světem se něco děje. Věci jsou v pohybu. Podívejte se jen na to, jak těsně dopadly prezidentské volby v Rakousku, jak se mění politické spektrum ve Francii, jak se proměnilo politické klima ve Velké Británii. Země jsou názorově rozpolcené. Vezměte si proměny přírodního prostředí. Není pochyb, že nastávají, a důsledkem je takzvaná klimatická změna. Lidé cítí, že svět se mění, ale to je v pořádku. Společnosti i přírodní prostředí mají svou dynamiku, což neznamená, že svět skončí. Jen může být za pár měsíců či let jiný. Ale mohu ubezpečit, že za posledních 12 tisíc let, co existují složitější společnosti, to lidský mozek a duše vždy ustály. Našly cesty k novým uspořádáním a procesy, které se vyčerpaly, dokázaly opravit.
V jaké fázi se nacházíme?
Na vrcholu našeho vývoje nebo těsně za ním, řekl bych.
Zažijeme proměnu ještě my?
Myslím, že velká proměna je otázkou pěti sedmi let, protože k velkým změnám nedochází lineárně malými krůčky, ale skokově. Systém akumuluje potenciál ke změně a pak dojde k velkému skoku, kdy se společnost promění de facto ze dne na den. Vezměte si 17. listopad 1989 nebo takzvané arabské jaro 2011 či rok 1914, kdy začala první světová válka. Florian Illiese v románu 1913 popisuje situaci v Evropě právě v tomto roce, kdy v západní Evropě vzkvétala věda i umění, a v následujícím roce vypukla válka, kterou spustil omyl řidiče v Sarajevu. To samozřejmě nebyla příčina, jen spouštěč, protože v posledních letech před válkou se frekvence vojenských konfliktů v Evropě zvyšovala. Velká změna se nedá vypočítat, nelze dopředu říct, kdy nastane. Jen si myslím, že dnešní doba má k zásadním změnám velký potenciál.
Proč se to děje skokově?
Systém do sebe potřebuje naakumulovat určité množství důvodů, aby se zásadně proměnil. Když jich nebude dost, nemá ke změně důvod. Znáte to. Řešíte problém, říkáte si, nějak to zvládnu, a najednou přijde chvilka, kdy už toho máte dost. A zásadně změníte své chování nebo uděláte něco, co problém změní, vyřešíte ho.
Čekáme tedy na spouštěč...
A zde vyvstává ještě víc zásadní role elit. Protože podle toho, jak jsou, nebo nejsou dobré, je společnost schopná na změny reagovat. Ty totiž vyžadují skutečně kritické a poctivé myšlení, a pokud toho elity nejsou schopny, odnese to celá společnost. Pokud toho schopny jsou, dokážeme se s novou situací vypořádat. A to si lidé mají uvědomit, když jdou třeba k volbám.
Jaká je úroveň politických elit?
Bojujeme se zoufalým nedostatkem skutečných elit.
Proč je to tak špatné?
V případě České republiky se není čemu divit. Řeknu jen čtyři data: 1918, 1938, 1948, 1968. Kde má tento národ brát množství elit, když je jediné století načtyřikrát tak poničilo. Jde o čtyři zásadně postižené generace. Aby elita vyrostla, trvá to. Nevytvoříte ji tím, že založíte think-tank nebo najmete mentora na koučink, zaplatíte nekřesťanské peníze a budete si myslet, že za tři čtyři dny z toho vzejdou young leaders. Lídři jsou lidé, kteří za sebou mají důvěryhodný životopis, prošli si pády a krizemi, které je naučily problémy řešit. Jen tak mohou vznikat elity.
Jste spoluautorem knihy Na rozhraní, kde se s dalšími experty zamýšlíte, v jakém stavu se dnešní společnost ocitla, proč a jaký můžeme mít další vývoj. Jsme tedy na rozhraní?
Myslím, že ano, ale nikomu to nevnucuji. Žijeme v době, kdy mnoho ze zavedených starých pravd už dlouho platit nemusí, a budeme muset nalézt nové přístupy a řešení, protože spousta věcí začíná drhnout. Ale to neznamená důvod k panice. Znamená to přemýšlet o tom, co se děje, a snažit se to napravit. Ve srovnání s minulými civilizacemi máme obrovskou výhodu. Máme k dispozici technologie, které i do budoucna budou náš vývoj urychlovat. Máme dostupné nástroje a obrovskou vzdělanost v populaci, takže je jen na nás, jak se nových výzev zhostíme.
Ocitli jsme se tedy v jakémsi přechodovém období. Co k tomu vedlo?
Vezměte si třeba mandatorní výdaje v našem státě (povinné výdaje státu, např. na sociální politiku – pozn. red.). Tvoří téměř 80 procent všech výdajů, a to je příšerné číslo. Před sto lety měly nejvyspělejší země mandatorní výdaje zhruba na deseti procentech. Dnes je to osmkrát tolik. Zbytnělý administrativní aparát pohlcuje víc energie, než je systém schopen vytvořit. Nebo jiný problém – stav společnosti jako takový. Poukazuji na to nejen já, ale v USA třeba Francis Fukuyama (politolog a filozof –
pozn. red.), který příhodně používá slov vetokracie. To znamená, že oficiální struktury se brání jakékoliv pozitivní změně, protože by to znamenalo zjednodušení systému a ztrátu určitých pozic těch lidí, kteří aktivně ovlivňují fungování daného systému. Jako Češi na to máme nádherné přísloví, které odráží historickou zkušenost, totiž že kapři svůj rybník nevypustí.
Upozorňujete, že faktory, které vynesou společnost na vrchol, ji také spolehlivě stáhnou dolů. Jaké to kromě rybníka plného kaprů jsou?
Spočívají ve složitosti systému. Například v právním řádu jsou zákony, které jdou často proti sobě. Dnes už se liší i jejich výklady a člověk často ani neví, co skutečně platí a co ne. Důsledek je, že nejsme schopni odsoudit nebo nechat v base ani prokazatelné zločince. Nebo třeba stavební firma. Jakou první věc udělá, když vyhraje tendr? Nezačne pracovat, ale najme právníka, který se jakžtakž vyzná ve stavebním zákoně. Normální stavař z ČVUT s IQ 130 ho totiž nemá šanci pochopit.
Protože politici si myslí, že když nebudou chrlit další a další zákony, nebudou mít body u voličů.
Je tu evidentní problém elit a legitimity jako takové. Kdyby dnes někdo z předních politiků předstoupil před lidi v případě náhle vyvstalé krize a požadoval po nich nepopulární opatření a chování, nevím, zda by za ním šli. Půjdou jen za tím, komu věří, kdo svou legitimitu prokázal dlouhodobou schopností důvěryhodně řešit problémy. Takových lidí je jako šafránu.
Politikům zazlíváte zadlužování státu.
Zadlužují stát stále víc, aniž se ptají generací, které jdou po nás, jestli s tím souhlasí. To je zásadní problém pro fungování společenské smlouvy, protože se můžeme dožít situace, kdy nám naše děti řeknou: Vy jste nás zadlužili takovým způsobem, že my vaše důchody řešit nebudeme.
Zatím mluvíme jen o vnitřních faktorech. Jak vývoj civilizace ovlivní změny přírodního prostředí?
Chová se více a více nevypočitatelně, což souvisí opět právě s jeho přechodem z jednoho do druhého stavu. Projeví se to třeba tím, že úhrn srážek může být za rok podobný letošnímu, ale místo aby pršelo týden, nastanou přívalové deště. Jsme v době, kdy není možné řešit jen průmysl 4.0 (současný trend digitalizace v průmyslu – pozn. red.), což je zásadní výzva, ale stejně tak tu má být koncepce, které říkám voda 4.0. Protože voda byla a je jedním ze základních, limitujících faktorů vývoje civilizací. Je třeba začít řešit, jak tekuté zlato zadržet a uchovat.
Jako egyptolog zkoumáte jednu z nejslavnějších zaniklých civilizací. Co se tam stalo?
Moje specializace je třetí tisíciletí před Kristem, doba stavitelů pyramid. Někdy kolem roku 2120 Stará říše zanikla a na jejích základech vznikla Střední říše. Dokazuje to, že kolaps neznamená zánik, ale regeneraci, transformaci.
Jaké faktory, které se naakumulovaly, stáhly tuto civilizaci dolů?
Byly vesměs podobné dnešním, samozřejmě měly jiné projevy. Byl to obrovský nárůst byrokracie, který vedl k tomu, že na omezenější množství zdrojů bylo mnohem větší množství konkurentů, takže došlo k nepotismu, k rozvoji zájmových skupin. To je něco, co známe i z moderní doby. Centrální administrativa se stávala méně efektivní, došlo ke krizi elit, protože systém nebyl schopen vygenerovat kvalitní úředníky. Do předních pozic generoval lidi, kteří byli dobře zasíťováni, tedy pocházeli z mocných rodin nebo určitých zájmových skupin. Ty oklešťovaly schopnost státu fungovat a řešit problémy. A nastala i zásadní změna přírodního prostředí, vysychání krajiny.
Co bude výsledkem velkých změn?
To nikdo neví. Ale dnešní doba je složitá a jsem přesvědčen, že kdokoli by tvrdil, že má rychlé a snadné řešení, lže. Je fér říct, že nás čeká hodně práce.