Vím, že Česko je nejlepší cesta
Stefan Simič volil mezi čtyřmi národnostmi. A nelituje
Rád by si ve volném odpoledni zalezl na pokoj, přečetl pár stránek z autobiografie Michaela Jordana a pak dospal hodinku, o kterou ho připravila antidopingová kontrola po zápase s Itálií.
Ale když za Stefanem Simičem přijdete, že byste si rádi ještě půl hodiny povídali, nemá problém.
Celou dobu se směje, žádnému tématu se nevyhýbá a ještě vám ukáže video z mobilu, na kterém se z legrace pere s kamarádem, účastníkem mistrovství Evropy v boxu.
Stoper fotbalové jedenadvacítky je příjemný společník a profík se vším všudy – to vám řekne každý, kdo ho trochu poznal. I proto na něj večer v boji o postup proti Dánsku budou Češi hodně spoléhat.
Fakt nikdy nic neodfláknete?
Bojím se, že kdybych to udělal, doplatil bych na to. Možná se na tréninku stane, že místo deseti metrů udělám devět, ale životosprávu dodržuju. Fotbalová kariéra je hrozně krátká a já bych ji chtěl mít delší než ostatní. Chci hrát i ve čtyřiceti.
Proto například nepijete alkohol?
Nikdy jsem k tomu netíhnul, přišlo mi to jako vyhazování peněz. Já měl v šestnácti 200 korun, abych z toho dva dny jedl – a už tak se to nedalo. Nezačal jsem a snad nikdy nezačnu. Ani jsem to neochutnal.
Co jiné neřesti?
Mám hodně rád ženské pohlaví, to je asi jediná neřest. (smích) Možná nějakou další mám, ale nevím o ní, což mě vlastně mrzí. Kdybyste o nějaké věděli, tak mi to, prosím, řekněte.
Pomáhá vám k disciplíně i víra? Před zápasy se modlíte.
Jsem pravoslavný a modlím se i každý večer. Za zdraví nás všech, rodiny. Jestli jsem kvůli tomu lepší fotbalista? Asi ne, ale je to takové uklidnění. Občas chodím i do kostela. Jste tam hodinu, na nic nemyslíte, soustředíte se, uklidníte se. A víte, že jste udělal dobrou věc.
Před zápasem taky zpíváte hymnu. Máte k Česku silný vztah?
Hodně silný. Narodil jsem se tam, do sedmnácti jsem tam žil, moji nejlepší kamarádi jsou Češi, Slavia mě vychovala pro mou profesi. To je krásné a já se cítím být Čech.
Ale původ máte jinde.
Rodiče mám Bosňany. Máma se sice narodila v Chorvatsku, ale žili v Bosně a táta je přímo odtamtud. Když začali studovat, přešli do Chorvatska, a když pak začala válka, tak bohužel utekli do Česka. Teda jinak: bohužel utekli. Museli, nic jiného jim nezbývalo.
Válka rodinu hodně zasáhla?
Ze strany mámy trochu méně, i když i její otec byl ve válce. Ale tátovu větev víc: měl dost bratrů, kteří museli narukovat. Sám utekl, ale jednoho bráchu bohužel ztratil. Muselo to být dost těžké – je to něco, co máte hluboko v sobě.
Utekl, aby nenarukoval?
Ano. Myslím, že jsem z normální rodiny – můj táta prostě odmítl střílet. Měl kamarády Chorvaty, Srby i Bosňany a střílet na ně nechtěl. Nikdy nevíte, kdo je na druhé straně. Vyprávěl mi o tom dost, ale je to citlivé téma. Snaží se zapomenout.
Nepřemlouval vás, abyste hrál za Bosnu?
Naopak, vždycky si přál, abych reprezentoval Česko. Když mi bylo čtrnáct patnáct, chtěl, abych dostal občanství. Vyšlo to na třetí pokus.
Měl jste radost?
Tehdy jsem si to ještě tolik neuvědomoval. Chorvatsko mělo super tým, fanatické fanoušky, šel jsem za tím, viděl jsem, jak jsou pobláznění, bralo mě to. Ty kostičkované dresy... Navíc v Česku máme hokej a fotbal, ale tam je i vodní pólo, házená, basket. Byl jsem bláznivý fanoušek. Ale když jsem si pak uvědomil politickou situaci a začal chápat věci kolem sebe, došlo mi, že Česko je nejlepší cesta. Jak jsem rostl, čím dál víc jsem se cítil být Čechem.
Ale mohl byste reprezentovat Chorvatsko, Bosnu i Srbsko, ne?
Jo, mohl. Srbsko mě lákalo dva roky zpátky na mistrovství světa dvacítek. Mám pas Bosny, ale patřím do dílu Republiky srbské, kde jsme pravoslavní Srbové. Získat pas by bylo snadné.
A Srbové před dvěma lety ten šampionát vyhráli...
Jasně, byl bych mistr světa. Ale víte, já nemám nic, co by mě se Srbskem spojovalo. Těm klukům jsem to přál, ale nijak se mě to nedotklo, nelitoval jsem. Kdybych se měl mezi něčím rozhodovat, je to jen Česko a Bosna. Ale jsem rád, že hraju za Česko, a doufám, že to ještě dlouho vydrží.
Šance, že ještě změníte dres, je nulová?
Nikdy neříkejte nikdy... Zažil jsem i problémy, kdy se ke mně v české reprezentaci někdo nezachoval fér.
Když vás trenér Hoftych nepozval na kvalifikační zápasy devatenáctky?
Ano. To mě naštvalo, byl to velký šok.
Dokonce jste mi tehdy říkal: Přece Milán není někde na Zanzibaru, aby mě trenér nemohl sledovat.
Jo, to si pamatuju. (smích) Pochopte: Byla to moje nejlepší sezona, byl
Táta mi o válce dost vyprávěl. Odmítl narukovat a střílet. Měl kamarády Chorvaty, Srby i Bosňany a nikdy nevíte, kdo je na druhé straně.
jsem na jejím konci kapitán AC. A najednou jsem chyběl v nominaci proto, že mě nemohli sledovat? Byli tam kluci, kteří hráli v Hamburku, Evertonu... Proč to u nich šlo a u mě ne? To jsem byl vytočený.
Až tak, že jste uvažoval, že změníte národnost?
Tehdy jo. Viděl jsem v tom něco jiného než fotbal. Předtím jsem v reprezentaci dělal kapitána, tady mi trenér na prvním srazu nedal pásku a na druhý mě nepozval. Ale všechno se uklidnilo. Vyříkali jsme si to a omluvil se mi.
Jak těžké bylo v sedmnácti Česko opustit?
Dost. V patnácti jsem podepsal smlouvu se Slavií, nastoupil za áčko, Slavia je pro mě všechno. Nepřichází v úvahu, že bych se někdy vrátil a hrál jinde. Ale tehdy přišly nabídky z top týmů, jedna z nich z Janova. Odmítl jsem hodně klubů, abych tam mohl jít.
Koho jste odmítl?
City, Dortmund, Schalke... Chtěl jsem udělat menší krok. I tak to bylo hrozně těžké, ale chtěl jsem to zkusit. Říkal jsem si, že tuhle šanci už třeba nedostanu.
Z Janova jste pak šel do AC Milán a nakoukl do áčka mezi hvězdy. Jaký je třeba Balotelli?
Já ho mám rád. Je svůj, ale to, co se o něm říká, není tak úplně pravda. Byl jsem s ním skoro rok v týmu a nevím, že by udělal větší kravinu. Zažil jsem třeba, že začal po spoluhráčích stříkat hadicí studenou vodu, ale že by ho klub musel za něco pokutovat, to nikdy.
V létě se máte hlásit na startu přípravy v Miláně. Těšíte se?
Je to hezké, tady na turnaji můžu hrát dobře, ale když pak budu špatný na soustředění, stejně mě pošlou pryč. Radši na to nemyslím.
A ťukl byste si šampaňským, kdyby klapl postup ze skupiny?
Určitě ne. Kdybychom měli zlato, možná. Ale jeden ťukanec by stačil a byl bych odrovnaný. (smích)