V Česku se bez auta obejdu, ve Státech ne

Po mnohaletém pobytu v USA jsem už tři roky zpátky v Česku. A dosud bez auta. Veřejná doprava tu funguje téměř perfektně, a to i mimo Prahu. V USA se však dá bez auta existovat těžko.

Ještě v Česku jsem si v osmnácti letech udělal řidičský průkaz na motorku, ale na auto jsem si ho vyjel až ve čtyřiadvaceti v New Yorku. Dostat ten americký bylo proti českému neuvěřitelně snadné.

K praktické zkoušce jsem se přihlásil po pěti hodinách praxe v novém plymouthu přátel Ivana a Heleny a s přehledem jsem ji zvládnul. Že to bude tak snadné, jsem předem nevěděl. Plymouth byl nový, skromný, žádná paráda, nikdo z naší party nových mladých českých emigrantů ještě neměl peníze na auta našich snů.

Na zkoušku jsem přijel slušně oblečený a choval jsem se uctivě, možná také proto, že jsem byl z New Yorku dost šokovaný. Den před ní jsem byl u holiče, při jízdě jsem jel přiměřenou rychlostí a na inspektora jsem udělal tak dobrý dojem, že jsem prošel na první pokus. Písemnou zkoušku jsem také zvládnul, i když s odřenýma ušima, patnáct správných odpovědí ze třiceti byl limit. Řidičský průkaz jsem nutně potřeboval k dojíždění do práce.

Moje první auto bylo modrobílé dvoudvéřové kupé Ford Fairlane 500 z roku 1957, které prošlo rukama několika našich českých přátel. Například Radek s ním přitáhnul z Floridy sedmnáctistopý člun, za kterým jsme lyžovali na vodě v zátoce u Sunken Meadow State Park.

Stál mě osm dolarů. Přítel Olda, od kterého jsem měl auto půjčené, mně dlužil za novou baterii, a protože on bydlel na Manhattanu, kde parkování bylo drahé, tak mně tu okřídlenou vanu daroval.

Byl to koráb k pohledání. Plný rezu. Dírou v zadním sedadle mně při dešti cákalo bláto na krk. Když jsem píchnul pneumatiku, hever v kufru nebyl, asi někdy vypadnul dírou v podlaze. Když jsem říznul pravotočivou zatáčku, praskla péra u levého zadního kola. Dnes by taková šunka technickou kontrolou neprošla. Ani náhodou.

V té době jsme si s přítelem Šurou dělali pilotní licenci s naivní nadějí, že nás společnost United Airlines vyškolí na piloty komerčních letadel. Do kurzu jsme dojížděli na MacArthurovo letiště v Islipu, Šura v jeho novém Fordu Mustangovi, já za ním v mé šunce.

Šura byl ostrý jezdec. Cestu na letiště jsem dobře neznal, a tak jsem se držel těsně za ním. Tak těsně, až jsem do něj zezadu naboural.

Přiřítíme se k poslední křižovatce před vjezdem na dálnici, světla se mění, jsem si jistý, že Šura projede, ale on si to na poslední chvíli rozmyslel, dupnul na brzdu, a já bum do něho. Také jsem brzdil, ale Olda mě málo důrazně upozornil, že musím pravidelně dolévat brzdovou kapalinu. Brzdy byly plné vzduchu, a tak se na mokré vozovce mé auto zastavilo až o kufr Šurova parádního mustanga. I dnes se červenám studem, když zavřu oči a vidím, jak Šura vystupuje z auta, jde ke mně, mrkne se na promáčknutý kufr, rozhodí ruce a řekne: „Jé, to je vůl!“Nasedne zpět a odjede, nečeká na mne, zkoprnělého.

Bylo mně trapně. Proč já, známý jako opatrný řidič, jsem se musel stát námětem debat při mejdanech našich přátel? Trochu pomohlo konstatování Šurovy manželky Soni, že nejsem první, kdo do něj zezadu najel, protože měl ve zvyku jezdit „na doraz“. A když pak Šura uklouznul na ledě s Pepovou riviérou a omlátil všechny čtyři rohy, přišel se mi „omluvit“za toho „vola“. Pepovi to tak moc nevadilo, dřel jako mezek na jatkách, zanedlouho si koupil Oldsmobile Toronado, později Mercedes 280S, pak Ferrari...